Jak jsem málem napsal mýtus o nejstarším osídlení Čech

Když jsem začal připravovat tento web, nechtěl jsem fakta čerpat z Wikipedie ani z podobných popularizačních webů, ale z odborných publikací. Sáhl jsem po Archeologii pravěkých Čech od Archeologického ústavu AV ČR v Praze — volně dostupné online. Druhý svazek, Paleolit a mezolit⁠1⁠, jsem chtěl jen rychle shrnout do tabulky nalezišť. Autorem sekce o starém paleolitu je doc. PhDr. Jan Fridrich, DrSc., ikona české terénní archeologie.

Jenže jak jsem si datace a nálezy ověřoval z dalších zdrojů, došlo mi, že místo chladné vědy přepisuji texty plné badatelského optimismu. Fridrich sám psal, že skepse výzkum paleolitu dlouho brzdila a že vývoj vedl od odmítání přes „velkomyslnou“ toleranci až k „nevyhnutelné“ době uznání⁠1⁠. Skepsi tedy nebral jako pojistku proti omylu, ale jako překážku, kterou je třeba překonat. A jakmile ji odklidil, mohl vlastní domněnky podávat jako nesporné pravdy.

Slavomil Vencl, editor Paleolitu a mezolitu, přitom hned v předmluvě doporučuje čtenáři „kritický přístup“. A varuje před „nekriticky určitými a jednoznačnými interpretacemi“⁠1⁠. Jenže na těch dvou úvodních stranách mluví obecně a nikoho nejmenuje. Jako laik jsem z toho nepoznal, na které kapitoly si dát pozor — Fridrichovy teorie tu dostaly stejný prostor jako nezpochybnitelná fakta. A ke všemu ve znění, které už nikdo nerevidoval: kniha vyšla roku 2007, ale jeho text pochází z jara 2004⁠1⁠.

„Já to nejstarší osídlení najdu, i kdybych si ho měl vymyslet“

Ukázkovým příkladem je lokalita Beroun-dálnice. V publikacích se dočtete o osídlení starém 1,87–1,67 milionu let — sám Fridrich ji v soupisu nálezů vede jako „otevřené sídliště“⁠1⁠. Realita? Pouhých 83 kusů kamenné „industrie“ posbíraných z povrchu říční terasy, z valounů v někdejším korytě Paleoberounky. Ve Fridrichově monografii Staropaleolitické osídlení Čech⁠2⁠ si můžete na fotografiích prohlédnout kameny, o kterých tvrdil, že jsou to lidské nástroje. Mně jako laikovi přijde nepochopitelné, jak to mohlo obstát — nevidím v tom nic jiného než náhodně otlučené kameny. A dnešní archeologové v nich vidí to stejné: geofakty⁠3⁠.

Odkud se tedy vzala datace berounské lokality? Stavba dálnice D5 u Berouna prořízla svah a obnažila staré říční vrstvy. Geologové Jiří Kovanda a Jan Tyráček je zdokumentovali a určili stáří terasy. Fridrich odtud posbíral 83 kamenů. Prohlásil je za nástroje opracované člověkem. Stáří terasy pak uvedl jako stáří svých nálezů. Datování stojí na magnetické inverzi zachycené v berounských vrstvách; souhlasí s ním i výška teras nad řekou a stáří půdy, která nad nálezy ležela⁠1⁠. A stojí pevně: oba geologové odvedli práci, kterou nikdo nerozporuje. Jenže stáří štěrku neprozradí nic o tom, jestli těch 83 kusů opracoval člověk, nebo jen síla tekoucí vody. Sám Fridrich přitom o těch kamenech píše, že jsou na povrchu obroušené a ohlazené⁠1⁠ — stejně jako geofakty.

K Berounu se bez obalu vyjadřuje i přední odborník na paleolit Martin Oliva:

Jsou optimisti a jsou skeptici. Velkým optimistou byl třeba docent Fridrich z Prahy. Ten viděl nejstarší nálezy někde z doby snad Homo heidelbergensis […] u Berouna. My jsme se tam byli podívat — no, podle mého názoru to nejsou artefakty. Já si myslím, že tohle příroda dokáže, takové pseudoartefakty vyrobit, takže ten Beroun bych nebral. Potom je ještě několik takových lokalit, nějaké spodní vrstvy z Bečova, které měly být tak staré, ale nikdo to nikdy neviděl, ten materiál publikován nebyl, takže já bych to vyloučil.⁠4⁠

Ke kritice se přidal i archeolog Karel Valoch. Roku 2011 v Archeologických rozhledech napsal, že berounský materiál je potřeba znovu posoudit a rozhodnout, jestli ty valouny opracoval člověk, nebo příroda. Sám v poznámce pod čarou dodal, že „o antropogenním původu fraktur valounů z Berouna“ má dnes „vážné pochybnosti“⁠3⁠.

Jenže berounské nálezy nebyly jediné, u kterých si Fridrich zapřeháněl. Podobně ambiciózní je i druhá „nejstarší“ lokalita — Přezletice u Prahy. Fridrich tam ohlásil sídliště staré 600–800 tisíc let, přes šest set nástrojů v jediné vrstvě, kosti zvířat, ohniště a půdorys obydlí čtyři krát tři metry⁠1⁠. K nim se ve videu o Stránské skále vrací geolog Antonín Přichystal:

Pak samozřejmě jsou Přezletice v Čechách, s naprosto velkým otazníkem. Tam je tolik těch nej, jako nejstarší… Bohužel ten, kdo to vykopal, doktor Fridrich, to moc neukazoval ostatním badatelům, takže je taková skepse kolem toho.⁠5⁠

A Martin Oliva na něj hned navazuje:

A to, co ukázal, to se každej škrabal za uchem, no.⁠5⁠

Pro laika, který si chtěl jen opsat tabulku nalezišť, se z toho skládá jasný obraz. Fridrich své nálezy prezentoval jako hotová fakta. Co je nástroj a co jen úlomek, se ale rozhodovalo od oka. U přezletického výzkumu tehdy stál jako student archeolog Jiří Svoboda — dnes autor nejnovějšího přehledu českého paleolitu, který Fridrichovy nejstarší nálezy zkorigoval — a píše, že ho ta míra subjektivity překvapovala⁠6⁠. Paradoxně tak mohl Fridrich reálný výzkum starého paleolitu spíš zabrzdit. Nelze mu přitom upřít nesmírnou pracovitost a zápal, ocenil je i Svoboda:

Vážím si optimismu a nadšení, s nímž se Jan Fridrich pustil do neprobádaného prostoru.⁠6⁠

A nejde jen o zápal. Fridrich má za sebou práci, která poznání českého pravěku opravdu posunula — jeho výzkumy z lokality Bečov dodnes citují mezinárodní přehledy středního paleolitu⁠15⁠. O to víc mi vadí, že se mi v jeho textech nedaří rozeznat, co je nezpochybnitelný nález a co pouhé přání badatele.

Proč se jeho nejodvážnějším tvrzením nikdo veřejně nevzepřel? Fridrich se stal autoritou, které se v tehdejší hierarchii nešlo jen tak postavit. Zbytek se dá jen dohadovat — jedna z možností je, že s ním mladší kolegové nechtěli jít do otevřeného střetu.

Z historie vědy známe pionýry slepých uliček lidského poznání, kteří drahocenný čas obětují tomu, aby světu ohlásili: „Tudy ne, přátelé!“ Jan Fridrich to však nedokázal, a ve své slepé uličce tak zůstal stát sám a napořád.

Zákopová válka v českých časopisech

Že čeští odborníci na paleolit nemluvili jedním hlasem, se naplno ukázalo v letech 2006–2007 v Archeologických rozhledech — nejváženějším českém archeologickém časopise. Musím být férový: ta přestřelka se přímo netýkala nejstarších nálezů — Oliva tehdy vydal ostrý bilanční článek o mladém paleolitu⁠7⁠. Ale způsob, jakým se vedla, prozrazuje o klimatu oboru všechno: Oliva bez servítek zpochybnil skoro všechno a všechny, včetně toho, jak se u nás zachází s daty.

Reakce na sebe nenechala čekat: příští ročník přinesl hromadnou, emotivní odpověď zasažených badatelů (včetně Fridricha a Svobody)⁠8⁠, která Olivu obvinila z nekolegiálnosti a snahy shodit práci druhých.

A přesně o to mi jde: když se přední odborníci tak nesmiřitelně pohádali o mladém paleolitu, kde je dat nesrovnatelně víc, jak jednotní asi byli u kamenů starých bezmála dva miliony let? Nebyli. Fridrich ostatně pár měsíců po té odpovědi, roku 2007, zemřel — a jeho nejstarší nálezy přehodnotila až věda po něm.

Účet vystavuje nejnovější přehled Jiřího A. Svobody Paleolit českých zemí⁠6⁠. Vezměme Přezletice — lokalitu, která se kdysi dostala až do světové literatury. Její vrstvy byly dobře uložené a datovatelné, jenže samotné „nástroje“ byly problematické: samé úlomky, u nichž nešlo spolehlivě poznat, jestli je opracoval člověk, nebo příroda. Mezinárodní kritika proto zpochybnila celý shromážděný materiál a citace se ze světové literatury „nenápadně vytratily“.

A nešlo o žádný lokální rozmar. Fridrich narazil na to, čemu se v evropské archeologii dlouho říkalo „short chronology“ — na skepsi vůči jakémukoli osídlení severně od Alp staršímu než zhruba půl milionu let. Hranice se mezitím posunula: nejstarší spolehlivě datované osídlení Evropy dnes leží v ukrajinském Korolevu a je staré 1,4 milionu let⁠9⁠. A přesto je i ono mladší než nálezy z Berouna-dálnice, jak je datoval Fridrich.

Jak se ze sporného nálezu stal učebnicový fakt

A teď to nejnepříjemnější: není to jen Fridrichova kapitola v jednom akademickém svazku. Tentýž obraz — Beroun jako nejstarší osídlení staré skoro dva miliony let — se rozlezl do respektovaných knih a nikde u něj nenajdete ani náznak pochybnosti.

Otevřete Velké dějiny zemí Koruny české a hned v prvním svazku⁠10⁠ čtete:

Nejstarším dosud známým osídlením je stanoviště objevené při stavbě dálnice D5 u Berouna […]. Stáří říční terasy je určeno na více než 1,5 milionu let, další metody kladou toto osídlení do období 1,8 až 1,7 milionu let.

Sáhnete po Dějinách českých zemí Jana Randáka a kol.⁠11⁠ — a je to tam znovu, jako holý fakt:

Nejstarší doklady pobytu člověka na našem území byly objeveny při stavbě dálnice D5 poblíž Berouna a jsou staré asi 1 000 000 let.

A dokonce i středoškolská učebnice Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy⁠12⁠ podává přítomnost člověka vzpřímeného jako hotovou věc:

Přítomnost člověka vzpřímeného na našem území je doložena nástroji nalezenými v Praze-Sedlci, Přezleticích u Prahy nebo na Stránské skále u Brna.

Žádné „snad“, žádné „podle některých badatelů“, žádný otazník. Všimněte si přitom, co přesně Velké dějiny datují: říční terasu. Z geologického stáří štěrku se cestou do knihy stalo stáří osídlení. Ba co víc — ty knihy se neshodnou ani na tom, jak je nález starý: Velké dějiny uvádějí 1,8–1,7 milionu let, Randák skoro o milion míň. Údajný fakt, u něhož datace poskakuje o statisíce let — a přesto ho nikdo neopatří ani hvězdičkou. Sporná hypotéza jednoho badatele se cestou od odborné knihy ke školní učebnici proměnila v učivo.

Fridrich v tom ale nebyl sám. Svou nejstarší lokalitu měl i Karel Valoch — Stránskou skálu u Brna, kterou roku 1987 popsal jako nejstarší spolehlivě datované a stratifikované tábořiště člověka vzpřímeného na Moravě⁠13⁠. V úvodním dílu Toulek českou minulostí z dubna 1995 je pak nad Berounem zdrženlivý⁠14⁠, ale osídlení Stránské skály před 700–800 tisíci lety prohlašuje za bezpečně doložené⁠14⁠. Jenže ani to není tak jisté: podle Svobodovy revize odtud „jednoznačné artefakty“ nepocházejí⁠6⁠.

Když totéž tvrzení stojí ve Velkých dějinách i ve školní učebnici a odborníci mluví o svých nálezech bez zaváhání, kdo by pochyboval? Málem jsem tomu naletěl i já.

Paleolit je obor, kde je často nejpoctivější odpovědí „nevíme to jistě“. V samotné kapitole proto nečekejte dogmatická čísla, která se bezmyšlenkovitě opisují jinde. Dostanete kritický pohled na stav dnešního poznání — a uvidíte sami, kde končí lidská práce a kde začíná lidská představivost.