Starý paleolit – Nejstarší stopy

Záblesky minulosti

Období paleolitu nelze vyprávět jako souvislý příběh. Archeologové jeho obraz skládají z jednotlivých nalezišť – krátkých záblesků minulosti oddělených často tisíciletími. A lidé, kteří za těmito stopami stojí, nebyli primitivní tvorové, ale mimořádně přizpůsobiví lovci a sběrači schopní přežít v době, kdy klima neustále kolísalo – od krutých mrazů po teplá mezidobí.

Kdo tito první lidé byli a odkud se vzali, jsme sledovali v prologu Cesta člověka — najdete tam i rozdíl mezi dobou kamennou, paleolitem a dobou ledovou. Tady začíná jejich příběh na naší půdě – a rovnou narazíme na potíž, která provází celý starý paleolit: dokázat, kdy sem člověk dorazil poprvé. Z tak dávné doby totiž nezůstalo skoro nic než kameny.

Artefakt, nebo hříčka přírody?

Kamenné nástroje té doby byly velmi jednoduché: hrubé úštěpy a sekáče – valouny, ze kterých člověk odbil několik kusů, aby získal ostrou hranu. A přesně takové tvary umí vyrobit i sama příroda. Když se kameny v korytě řeky miliony let vzájemně otloukají, když je drtí postupující ledovec nebo trhá mráz, vznikají geofakty – přírodniny k nerozeznání od lidských výrobků. Někdy působí „opracovaněji“ než skutečné nástroje.

Jestli konkrétní kámen opracoval člověk, nebo příroda, u jediného kusu často rozhodnout nejde. Pomáhá až pohled na celý soubor nálezů – odkud pochází, z jaké suroviny je, jestli mezi nálezy jsou i úštěpy a jádra (stopy po výrobě), nebo jen samotné „nástroje“. Velká sbírka valounů z místního kamene, kterou někdo dlouhá léta sbíral na povrchu polí, je v lepším případě velmi podezřelá⁠3⁠.

A právě taková skepse v posledních desetiletích proměnila mapu českého starého paleolitu. Řada nálezů, které se kdysi uváděly jako senzačně staré, dnes platí za pouhé přírodniny. Nejznámějším příkladem je lokalita Beroun-dálnice: valouny z terasy Berounky, léta prezentované jako nástroje staré 1,87–1,67 milionu let⁠4⁠, dnes věda řadí mezi „nepochybné pseudoartefakty“, tedy mezi geofakty⁠5⁠. Podobně dopadly natlučené valouny z Prahy-Suchdola i série nálezů z Krumlovského lesa⁠5⁠.

Neznamená to ale, že tu tehdy nikdo nebyl. Znamená to, že důkaz musí být pořádný. A několik takových, byť křehkých, přece jen máme.

Kdo přišel první?

Odpověď zatím neznáme jistě. Nejstarší opravdu pravděpodobný výrobek člověka u nás pochází z cihelny na Červeném kopci v Brně. Ve sprašových vrstvách se tu našly dva kusy: křemenný nástroj otloukaný z mnoha stran a valoun, z něhož někdo odrazil několik úštěpů⁠5,6⁠. Spraš je přitom lepší svědek než říční terasa: pseudoartefakty v ní téměř nevznikají⁠5⁠. Nástroj ležel ve vrstvě pod poslední magnetickou inverzí, a musí být tedy starší než 780 tisíc let⁠5⁠. Valoun pochází z ještě o cyklus starší půdy a mohl by být starý kolem milionu let⁠6⁠. Jenže ležel v poloze, kde se jinak vyskytovaly jen drobné valounky – jako jediný velký kámen ho mohl otloukat sám štěrk. Napovídají tomu různě ohlazené jizvy po úderech: nevznikly naráz⁠5⁠. Zvětralý povrch a větrem ohlazené hrany čitelnost ztěžují u obou kusů, a tak i tady zůstává opatrnost namístě – ale tvarem jde o nejvážnější kandidáty na první stopu člověka na našem území.

Ať už jsou nálezy z Červeného kopce staré 800 tisíc, nebo milion let, zůstávají ojedinělé a nejisté – nic srovnatelně starého u nás zatím nemáme. Souvislejší a lépe doložené osídlení začíná až zhruba před půl milionem let⁠3⁠. Lidské kosti z té doby u nás nalezeny nebyly. Ve východní části střední Evropy se staropaleolitické kosterní pozůstatky našly jen na dvou místech — v německém Bilzingsleben a maďarském Vértesszőlős — a pokaždé jde o zlomky lebek archaického druhu Homo heidelbergensis⁠5⁠. Předpokládá se, že k němu patřili i lidé u nás⁠5⁠.

Ještě donedávna přitom platilo, že střední Evropa severně od Alp byla osídlena až pozdě – teprve zhruba před půl milionem let. Vlivná studie z roku 1994 tento názor shrnula pod označením „short chronology“⁠7⁠. Dnes se ale obraz posouvá: kousek od nás, v Zakarpatské Ukrajině (lokalita Korolevo), doložil nedávno tým s českou účastí lidskou přítomnost už před 1,4 milionu let⁠8⁠. Rané osídlení tedy možné je – jenže doložit ho jde jedině nespornými nástroji z vrstvy, kterou umíme spolehlivě datovat, ne otlučenými valouny.

Tři země, každá v jiném tempu

Čechy, Morava a část Slezska dnes tvoří jeden stát. V době kamenné šla každá z nich vlastní cestou⁠6⁠. Čechy od Moravy dělila Českomoravská vrchovina. Překážkou nebyla její výška, ale rozloha: horský hřeben lze přejít za jediný den, rozlehlou vrchovinu ne. Pro tehdejší lovce proto znamenala stejnou překážku jako Alpy⁠9⁠.

Moravou vede průchod od Dunaje na sever, sevřený mezi Karpaty na východě a vrchovinami Českého masivu na západě. Na severu se otevírá Moravskou bránou do středoevropské nížiny⁠9,10⁠. Čechy naproti tomu leží stranou. Uzavřené nejsou – průchody podél řek tu byly vždycky. Ale bylo tu chladněji a míň zvěře než na Moravě⁠4⁠.

Slezsko naopak těžilo z toho, co přišlo od severu. Pevninský ledovec dosáhl k severnímu okraji našeho území a nechal po sobě štěrky s baltickým pazourkem⁠9⁠ – kvalitní surovinou na nástroje, jejíž ložiska souvisle zasahují jen do Slezska⁠6⁠. Štěrky ale plodí i geofakty, které se v minulosti běžně pokládaly za nástroje a zatěžují slezský průzkum dodnes⁠6⁠. Staropaleolitické naleziště odtud ale zatím neznáme.

Nejstarší pravděpodobný nástroj má Morava⁠5⁠, nejlépe doložené sídliště Čechy⁠5⁠. Moravskou cestou sice proudila zvířata, suroviny i lidé⁠6⁠ – jenže naplno ji ocenili až pozdější lovci, kteří putovali za stády a pro kámen ze vzdálených zdrojů. Prvním obyvatelům stačilo to, co našli v dohledu tábořiště⁠9⁠. Morava se prosadí až o statisíce let později⁠11⁠. Dějiny paleolitu u nás neběží jedním proudem. Těžiště se přelévá a v každé době vyčnívá jiná země.

Stránská skála a Přezletice

Dvě lokality kdysi proslavily český starý paleolit po celém světě – a nad oběma dnes visí velký otazník⁠6⁠.

Vápencová skalka Stránská skála u Brna byla dobrým místem k táboření: rozhled, jeskyňky, dostatek surovin. Ve vrstvě z jednoho dávného teplého meziledového období tu ležela spousta zvířecích kostí – stáda koní pod dohledem medvěda Ursus deningeri, vlků a posledních šavlozubých tygrů druhu Homotherium moravicum. Část kostí je olámaná do nápadných tvarů, že by šlo o záměrné úpravy, ale dokázat nelze. Některé zlomky kostí i kamenné úštěpy jsou opálené: možná nejstarší stopa ohně v našem prostoru⁠5⁠. Jenže kamenná industrie ze Stránské skály je neprůkazná a jednoznačné artefakty ani pečlivé pozdější výzkumy nevydaly⁠6⁠. Že tu lidé byli, je pravděpodobné. Přesvědčivé nástroje, jednoznačně vyrobené člověkem, ale zatím nemáme.

Podobně dopadly Přezletice u Prahy — skalka, která mezi lety 660 000 a 590 000 př. n. l. vévodila nivě Labe a Vltavy⁠6⁠. Jan Fridrich odsud popsal rozsáhlou kolekci buližníkových „nástrojů“, oválnou „chatu“ s ohništěm, kostěné „dlátko“ i lidské zuby – a lokalita se stala symbolem nejstarších Čechů. Moderní revize ji ale rozebrala kus po kuse. Buližníky jsou obtížně odlišitelné od přírodnin a „chata“ nebyla nikdy pořádně analyzována. Zuby se ukázaly jako medvědí a „dlátko“ je zlomek kosti s obroušeným koncem, ne doložený nástroj. Že by šlo o dílo člověka, se prokázat nepodařilo⁠5,6⁠. Podle Jiřího Svobody by se obě naleziště měla znovu otevřít a revidovat⁠6⁠.

Detailní příběh obou lokalit – i to, jak se z nich stal učebnicový „fakt“ – najdete v autorském komentáři.

Račiněves

Pokud má starý paleolit Čech nějaký pevný bod, je to Račiněves. Leží asi 40 kilometrů severozápadně od Prahy, pod horou Říp, na dávném břehu Labe. V teplém meziledovém období před statisíci lety tu vzniklo tábořiště trvalejšího charakteru⁠5⁠.

A hlavně: byla tu ohniště — nebo aspoň téměř 40 prohlubní širokých 1 až 3 metry a hlubokých 10 až 30 centimetrů, které byly interpretovány jako ohniště. Právě používání ohnišť nebylo v tehdejší Evropě samozřejmostí⁠5,6⁠. Lovci tu zpracovávali kořist: mezi tříštěnými a opálenými kostmi jsou jeleni, zubři i nosorožci. Nástroje si štípali hlavně z valounů křemene – vedle převažujících sekáčů se mezi nimi objevují i drobné kusy dlouhé v průměru sotva 4 centimetry.

Račiněves je připomínkou, že krajina se v příznivých obdobích znovu a znovu zabydlovala. Lidé se do ní vraceli pokaždé, když jim to klima dovolilo.

Bečov – dílna nad krajinou

Severozápadní Čechy, dnes nenápadná obec Bečov u Mostu. Nad ní se zvedá Písečný vrch, který pro pravěké obyvatele představoval zásadní cíl – ukrýval ložiska kvalitního křemence, ideální suroviny pro výrobu nástrojů. Lidé se sem pro ni vraceli znovu a znovu.

Archeologové tu rozlišují několik samostatných nalezišť a značí je čísly. Povrchové naleziště Bečov II patří k hlavním českým lokalitám staropaleolitického acheuléenu – kultury pěstních klínů, které jsou u nás vzácné⁠5⁠. Nebylo to ale jen místo, kam se chodilo pro kámen. Sídliště se rozkládalo na ploše zhruba 450 × 350 metrů a vydalo 1 406 publikovaných nálezů, k nimž novější výzkumy přidaly asi 10 tisíc dalších – podle rozsahu domovská základna staropaleolitických lovců⁠4⁠.

Stejně jako Stránskou skálu a Přezletice neminula kritická revize ani Bečov. Šlo konkrétně o naleziště Bečov I. Nálezy tam ležely v několika vrstvách nad sebou a každá byla z jiné doby: svrchní patřily střednímu paleolitu, spodní měly být starší. Tři nejhlubší vrstvy prohlásil Jan Fridrich za staropaleolitické. Rozbor půdy je zařadil do jednoho z dávných teplých meziledových období a kameny, které z nich vykopal, se podle něj podobaly nálezům z Přezletic⁠4⁠. Jenže je nepublikoval. A jestli je opracoval člověk, nebo příroda, zůstává sporné dodnes⁠5⁠.

Osamělý vrch nad Bečovem tak dokládá, jak důmyslně dokázali pravěcí lidé využívat zdroje krajiny – a zároveň připomíná, jak opatrně je třeba nakládat s působivými, ale těžko ověřitelnými nálezy.

Statisíce let, hrstka stop

Osídlení Evropy nebylo trvalé nikdy. Kontinent podle všeho vylidnilo prudké ochlazení před 1,15 milionu let, možná na několik po sobě jdoucích ledových cyklů — ještě dřív, než se u nás objevila první stopa člověka⁠12⁠. A ani potom tu lidé nezůstávali natrvalo: přicházeli a zase mizeli a jejich přítomnost kolísala spolu s klimatem⁠13⁠.

Jednu takovou mezeru umíme i časově zařadit. Ledovec se na sever našeho území dostal jen dvakrát. Poprvé ještě v průběhu starého paleolitu, podruhé a naposledy na jeho konci, kde už začíná střední. Ani jednou nepostoupil dál než k severní Moravě a českému Slezsku⁠5⁠. A právě z toho prvního zalednění nemáme jedinou stopu osídlení — což ještě neznamená, že tu nikdo nebyl⁠5⁠.

Většina nálezů starého paleolitu pochází z říčních teras, hlavně na jižní Moravě, kde opracované valouny mohou být staré 800 až 600 tisíc let — proto se předpokládá, že se lidé drželi hlavně kolem řek. Jenže právě v terasách se kameny otloukají samy, takže tam skutečné výrobky leží promíchané s pseudoartefakty⁠5⁠. Spolehlivější jsou nálezy ze sprašových stěn cihelen, jako ten z Červeného kopce; je jich ale mnohem míň⁠5⁠.

Doklad průchodu, ne vždy domova.