Cesta člověka – Prolog

Na úvod

Při čtení o pravěku jsem pořád narážel na tři pojmy, které mě mátly — nikde nebyly pořádně vymezené, a přitom se používaly jeden vedle druhého. Vyjasním je proto rovnou tady.

• Doba kamenná je nejdelší úsek lidských dějin, pojmenovaný podle materiálu, ze kterého si pravěcí lidé vyráběli nástroje. Dělí se na paleolit, mezolit, neolit a eneolit⁠31⁠.
• Paleolit – česky starší doba kamenná – je první a nejdelší část doby kamenné.
• Doba ledová naproti tomu není pojem archeologický, ale geologický: nedefinují ji nástroje, ale podnebí. Během celého paleolitu se střídaly chladné úseky, kdy se ledovce rozrůstaly, s teplejšími mezidobími (v odborných textech glaciály a interglaciály).

Jsou to tedy dvě pravítka položená přes stejný úsek času. Jedno sleduje, co lidé vyráběli. Druhé to, jak se měnilo podnebí, v němž žili. A končí spolu: když ustoupí ledovce, končí i paleolit⁠4,84⁠.

Kdy začíná paleolit

Paleolit začíná s prvními kamennými nástroji. Kdy přesně, záleží na tom, co ještě uznáme za záměrně opracovaný kámen⁠1,2⁠. Kámen o kámen ale tluče i příroda a nejjednodušší nástroje umí napodobit. Čím je nález starší, tím hůř se pozná, jestli ho někdo opracoval.

Dlouho platilo, že paleolit začal před 2,6 miliony let. Tak staré jsou nástroje z etiopské Gony a u těch bezpečně víme, že je někdo opracoval⁠6⁠. Jenže v roce 2015 oznámil tým badatelů nález kamenů v keňském Lomekwi, určil jejich stáří na 3,3 milionu let a prohlásil je za nepochybné nástroje⁠5⁠. Pokud by to byla pravda, posunul by se začátek paleolitu o sedm set tisíc let. Část odborníků ale pochybuje, že jsou to skutečně nástroje.

Nálezci staví na dvou argumentech. První: jsou to nástroje. Jádra nesou řady jizev po odražených úštěpech. Jizvy na sebe navazují a překrývají se. Znaky na úštěpech se podle nálezců opakují tak jednoznačně, že záměrné štípání je jediné vysvětlení — poznat jsou dokonce i nepovedené rány, místa, kam úder dopadl vedle a nic neodštípl. Druhý: jsou opravdu tak staré. Přímo ve vrstvě, jejíž stáří umíme určit, leželo 19 kamenů, a úštěp sebraný na povrchu přesně pasuje na jádro z ní — alespoň část povrchových sběrů tedy musí pocházet z vrstvy, kterou datovat dokážeme⁠5⁠.

Skeptiky to nepřesvědčilo. Jádra a možné sekáče se v Lomekwi sice našly, ale úštěpy, podle kterých se záměrné opracování pozná, průkazné nejsou. Stáří navíc nenese kámen, ale vrstva — a z ní pochází jen 19 kamenů. Dalších asi 130 leželo na povrchu a v suti, která se po svahu sesula přes naleziště. Datovaná vrstva je tu obnažená a suť leží rovnou na ní. Kameny počítané jako „ve vrstvě" v ní leží úplně navrchu, hned pod sutí. A v písčité půdě kámen z povrchu časem klesá níž. Co ve vrstvě leželo od začátku a co se do ní dostalo shora, proto podle kritiků nikdo nerozliší⁠6⁠. Paleolit tak začínají počítat až od Gony⁠7,8⁠.

Ne strom, ale keř

Než se vrátíme na úplný začátek, ujasněme si jednu věc: vývoj člověka nebyl přímou cestou vzhůru. Nepředstavujte si ani úhledný strom s jedním kmenem, který míří rovnou k nám — je to spíš hustý keř⁠9⁠. Vyráží z něj spousta větví a většina z nich končí slepě: jsou to druhy, které vymřely. Náš druh, Homo sapiens, je jen jedna větvička, která přežila. Proto u každého nálezu opatrně rozlišujeme, jestli jde o našeho skutečného předka, nebo o vzdálenějšího příbuzného z boční větve. A aby to bylo ještě složitější: vědci se často neshodnou ani na tom, kudy mezi těmi větvičkami vést hranice a která z nich už patří k rodu Homo — tedy koho vlastně smíme nazvat člověkem⁠10⁠.

Rozdělení linií a vzpřímená chůze

Zhruba před 7 miliony let žil v Africe tvor, kterého bychom na první pohled nerozeznali od lidoopa — tedy od velké bezocasé opice, jako je gorila nebo orangutan. Přesto se právě někde tady oddělila naše vlastní vývojová cesta. Od tohoto okamžiku mluvíme o homininech⁠11,12⁠. Prvního hominina ale neumíme určit: v období těsně po rozdělení si byly obě rodící se linie anatomicky tak blízké, že bychom ho od předka dnešních šimpanzů odlišili jen stěží⁠88⁠.

Kdy přesně se linie rozešly, nevíme z kosterních nálezů — víme to z DNA. Slouží k tomu metoda zvaná molekulární hodiny: porovná se genom člověka a šimpanze a spočítá se, jak rychle v něm přibývají drobné změny. Starší propočty kladly rozchod mezi 4 a 6 miliony let — tak nedávno, že nejstarší kandidáti na homininy by se do lidské linie vůbec nevešli. Pak se u divokých šimpanzů a goril změřilo, po kolika letech se doopravdy rozmnožují, a ukázalo se, že hodiny tikají pomaleji, než se do výpočtů dosazovalo. Proč na tom záleží? Mutace nepřibývají rovnoměrně s roky, ale s generacemi — vznikají hlavně jako drobné chyby při přepisu DNA z rodičů na potomky. Čím déle jedna generace trvá, tím pomaleji se rozdíly hromadí, a tím delší čas je potřeba, aby jich narostlo tolik, kolik dnes mezi člověkem a šimpanzem napočítáme. Odhad se tím posunul hluboko dozadu — do širokého rozmezí 7 až 13 milionů let⁠13⁠. Jiný postup pracuje kromě DNA i s tvarem lebek a zubů, které známe z fosilií vyhynulých druhů. Vychází mu 7,5 milionu let⁠85⁠. Číslo 7 milionů, se kterým tady pracujeme, je proto zaokrouhlení při dolní hranici — ne přesné datum.

Fosilií z té doby je málo. Nejstarší tvor, o kterém se vůbec uvažuje jako o homininovi, je Sahelanthropus z Čadu. Jeho lebka je stará kolem 7 milionů let a domněnka, že by měl patřit na naši větev, se opírá jen o pár znaků na ní — hlavně o posunutý týlní otvor a o zmenšené špičáky. Jestli doopravdy chodil po dvou, o tom se odborníci přou dodnes⁠14⁠.

Jeho stáří se přitom určovalo oklikou. Africké nálezy se běžně datují podle vrstev sopečného popela. Radioaktivní prvky v popelu se rozpadají známou rychlostí, takže každá taková vrstva funguje jako přírodní hodiny. Kost sevřená mezi dvěma z nich tak dostane stáří shora i zdola. Jenže v Čadu, odkud Sahelanthropus pochází, žádné vhodné vrstvy popela nejsou. Dlouho se proto dalo vyjít jen z kostí zvířat, které ležely vedle jeho ostatků — když víme, kdy tyto druhy žily jinde, odhadneme stáří i tady, i když jen zhruba. Teprve mnohem později se podařilo změřit rozpad radioaktivního berylia přímo v usazeninách — a potvrdit tak těch zhruba 7 milionů let⁠15⁠.

Podobně nejistý je Orrorin z Keni, který žil zhruba před 6 miliony let. Tvar jeho stehenní kosti se vykládá jako doklad vzpřímené chůze, obecně přijímané to ale není: materiálu je málo a chybí lebka⁠16⁠.

Nejúplnější nález z té doby je Ardipithecus z Etiopie. Jeho radiometricky určené stáří, ~4,4 milionu let, sporné není. Zatímco po Sahelanthropovi se zachovala především lebka a po Orrorinovi jen několik kostí, u Ardipitheca máme kostru s nohou, pánví i rukou. Podle nálezců to byl napůl chodec, napůl šplhavec: chodil vzpřímeně, a přitom měl na noze ještě úchopný palec, jakým se dnes šimpanz drží větví⁠17⁠. Úplnější kostra ale jistotu nepřinesla — jen přesunula otázku jinam. Bernard Wood a Terry Harrison namítli, že vzpřímenou chůzi z ní vyčíst nelze: důkaz prý stojí na dohadech o prohnutí bederní páteře a na hrstce znaků na pánvi a noze, které stejně dobře sedí na tvora šplhajícího po větvích. V tabulce lidského rodokmenu proto Ardipitheca, Sahelanthropa ani Orrorina k homininům nepřiřadili — postavili je stranou, mezi rody s nejistým zařazením. Netvrdí přitom, že homininé určitě nejsou — jen že se to zatím rozhodnout nedá⁠88⁠.

A spor se netýká jen jedné kostry. U žádného z těch tří tvorů neumíme říct, jestli stál na naší přímé linii, jestli byl vzdálený bratranec z boční větve — nebo jestli k nám patří vůbec⁠19⁠. Nesporní homininé začínají až u australopitéků; nejstarší z nich jsou staří 4,2 milionu let⁠88⁠.

Ať ten spor dopadne jakkoli, jedno platí — a je to jádro celého příběhu. Vzpřímená chůze — bipedie — je nejnápadnější znak naší větve. Nejstarší homininé, u kterých se o ní vůbec uvažuje, měli mozek pořád zhruba tak velký jako šimpanzi. Nejdřív jsme se narovnali — až o miliony let později přišel rozum⁠18,88⁠.

Jistotu, že homininé doopravdy chodili po dvou, přinesl teprve nález z roku 1974 — drobná, křehká kostra samice, které vědci dali jméno Lucy.

Lucy a australopitéci

V listopadu 1974 objevil paleoantropolog Donald Johanson se svým týmem v etiopské lokalitě Hadar necelou polovinu kostry. Patřila drobné samici, která zemřela před 3,2 miliony let. Dostala jméno Lucy, protože při oslavě nálezu hrál v táboře dokola známý hit Beatles Lucy in the Sky with Diamonds. Právě u ní přestala být vzpřímená chůze domněnkou: pánev, stehenní kost i koleno ukazují, že chodila po dvou úplně běžně, ne jen občas⁠20⁠.

Lucy patří k druhu Australopithecus afarensis — jednomu z australopitéků. Měřila něco přes metr a vážila kolem 30 kilogramů. Mozek měla jen o málo větší než šimpanz, ale tělo od pasu dolů už v zásadě lidské. Dlouhé paže a zahnuté prsty přitom prozrazují, že se stromů ještě nevzdala — možná v jejich větvích i spala⁠21⁠.

Název Australopithecus mimochodem znamená „jižní opice" (z latinského australis = jižní a řeckého pithekos = opice). S Austrálií nesouvisí — obě slova jen vycházejí ze stejného latinského základu; „jižní" tu odkazuje k jihu Afriky, kde se první takový tvor našel⁠22⁠.

Že australopitéci doopravdy chodili vzpřímeně, nedokládají jen kosti, ale i něco mnohem bezprostřednějšího: stopy. V tanzanské Laetoli se před 3,66 miliony let prošli po čerstvém sopečném popelu tři tvorové — a popel pak ztvrdl. Dva kráčeli vedle sebe, třetí šlapal přesně do stop toho většího, takže po nich zůstaly jen dvě řady šlépějí. Otisky jejich chodidel vypadají překvapivě lidsky: mají klenbu i palec v jedné řadě s ostatními prsty a je na nich znát, jak se noha při každém kroku přenášela z paty na špičku. Kdo přesně je zanechal, s jistotou nevíme; obvykle se připisují právě Lucyinu druhu⁠23⁠.

První australopiték se ale našel jinde a dřív. Koncem roku 1924 dostal anatom Raymond Dart z Johannesburgu do rukou drobnou zkamenělou lebku dítěte. Dělníci na ni narazili při těžbě vápence u Taungu v Jihoafrické republice. Byl to tvor s opičí velikostí mozku, ale se zuby a držením hlavy blíž člověku. Dart ho v roce 1925 popsal jako Australopithecus africanus a založil tím celý rod australopitéků. Právě do něj vědci o půl století později zařadili i Lucy, když u ní poznali stejné znaky: malý mozek a vzpřímenou chůzi. Dart k tomu prohlásil, že kolébka lidstva leží v Africe. Dlouhá léta mu odborníci nevěřili; teprve další nálezy australopitéků mu daly za pravdu. Hlavní myšlenka — že člověk vzešel z Afriky — platí dodnes, i když samotné „dítě z Taungu" patří spíš do boční větve než mezi naše přímé předky⁠24⁠.

Australopitéci jsou nám tedy vývojově blízko. Blízký příbuzný ale ještě není přímý předek. Lucyin druh, Australopithecus afarensis, patří k nejsilnějším kandidátům na předka rodu Homo⁠25⁠ — jistota to ale není⁠26,27⁠.

Někdy v této době se ve světě těchto malých vzpřímených tvorů objevila novinka, která všechno změní — první záměrně opracované kameny.

Vznik rodu Homo a první nástroje

První opracované kameny mají jeden háček: nevyrobil je člověk. Vznikly totiž dřív, než se na světě objevil rod Homo. V keňské Nyayanze se otloukané kameny — takzvaná oldovanská industrie — používaly možná už před 2,9 miliony let. Je to dřív než v Goně, odkud pocházejí nejstarší nesporné nástroje. Stáří vrstvy, ve které se nástroje našly, se ale pohybuje mezi 3,03 a 2,58 milionu let. Při spodní hranici by byla stejně stará jako Gona. Začátek paleolitu proto neposouvá. A spolu s kameny se navíc našly i zuby Paranthropa — tvora, který do rodu Homo nepatří⁠28,86⁠. Podobně v etiopském Bouri: zvířecí kosti staré 2,5 milionu let tam nesou řezné stopy po kamenných nástrojích — a tvor, který je nejspíš zanechal, byl Australopithecus garhi, tedy pořád ještě australopiték⁠29⁠. A sporný soubor z Lomekwi, o kterém byla řeč v úvodu, sahá dokonce k 3,3 milionu let.

Rod Homo výrobu nástrojů nevynalezl, jen ji převzal⁠30,87⁠.

Kdy se tedy objevuje první tvor, kterého už řadíme k rodu Homo? Nejstarší takový nález je dolní čelist z etiopského Ledi-Geraru, stará 2,8 milionu let. Nese směs znaků: tvarem i zuby zčásti připomíná australopitéky, zčásti už pozdější Homo. Právě proto ji vědci zařazují opatrně — mluví o ní jako o možném nejstarším Homo, ne o jistotě, a ani jí nepřiřkli konkrétní druh⁠32⁠. U tak přechodného tvora je hranice mezi „pozdním australopitékem" a „raným člověkem" hodně neostrá; kudy přesně ji vést, je nakonec věc dohody.

Konkrétní druhové jméno má až o něco mladší tvor: Homo habilis (člověk zručný), popsaný roku 1964⁠33⁠. Pojmenovali ho tak proto, že ho pokládali za prvního výrobce nástrojů. Jak už ale víme, neprávem: zručnost tu byla dřív než on.

Jenže habilis nebyl jediným raným člověkem. Ve stejné době a na stejném místě žil ještě jeden — Homo rudolfensis⁠34⁠, pojmenovaný podle jezera Rudolf, dnešní Turkany v Keni. Nejdůležitějším nálezem toho druhu je lebka s katalogovým číslem KNM-ER 1470. Roku 1972 ji v Koobi Fora našel Bernard Ngeneo z týmu Richarda Leakeyho. Zprvu ji řadili k habilisovi, jenže to nesedělo. Měla znatelně větší mozkovnu, tedy tu část lebky, v níž je uložený mozek. Tvář byla plošší a delší, zuby mohutnější — rysy spíš australopitéčí. Vlastní druhové jméno ale přišlo až 14 let po nálezu. Alan Walker a Richard Leakey roku 1978 společně napsali, že se na zařazení lebky neshodnou — Walker ji viděl mezi australopitéky, Leakey v rodu Homo. Až roku 1986 ji ruský antropolog Valerij Alexejev vyčlenil jako samostatný druh rudolfensis. Do rodu Homo ji zařadili o tři roky později a trvalo pak dlouhá léta, než se jméno ujalo⁠34⁠. Spor o ni trvá dodnes. Část badatelů má „1470" za velkého samce habilise — pak by šlo o jediný, hodně proměnlivý druh. Ostatní v tom vidí dva samostatné druhy. A někteří jdou ještě dál — navrhují vyřadit habilise i rudolfensise z rodu Homo úplně a přesunout je k australopitékům⁠35⁠.

Ať už tento spor dopadne jakkoli, jedno je z toho vidět: před 2 miliony let nežil jediný, učebnicový „první člověk". Raných forem rodu Homo tehdy žilo vedle sebe víc — byl to přesně ten hustý keř z úvodu, ne strom⁠36⁠.

Rod Homo přitom nebyl na světě sám. Vedle něj žil už zmíněný Paranthropus — statný bratranec s mohutnými čelistmi a kostěným hřebenem na temeni, kam se upínaly obrovské žvýkací svaly; byl přizpůsobený k drcení tvrdé rostlinné potravy. Naším předkem není — je to ukázková boční větev⁠37⁠. Vymřel zhruba před milionem let, aniž po sobě zanechal potomky⁠38⁠.

S rodem Homo se konečně dává do pohybu i to, co bylo tak dlouho beze změny: mozek. Nezvětšil se ale skokem — rostl postupně. Nejstarší lidé ho měli pořád mnohem menší než my⁠39,85⁠.

Jeden z nich se přesto vydal tam, kam nikdo před ním — z Afriky do světa.

Homo erectus a odchod z Afriky

Homo erectus (člověk vzpřímený) byl první z našich předků, jehož tělo se tomu našemu už hodně podobalo. Měl dlouhé nohy, úzké boky a postavu stavěnou na vytrvalou chůzi a běh po otevřené krajině. Nejlepší představu o něm dává „chlapec z Turkany"⁠40⁠ — téměř kompletní kostra mladíka, který zemřel u jezera Turkana v Keni asi před 1,6 milionu let.

Erectus byl ale první, kdo nezůstal v Africe. Už zhruba před 1,8 milionu let se dostal až do dnešní Gruzie: v Dmanisi se našla celá série lebek raných lidí. Jedna z nich, „Lebka 5", rozpoutala spor, který trvá dodnes — podle jedněch dokládá jednu jedinou, jen hodně proměnlivou populaci raného Homo, podle jiných se v Dmanisi mísí víc druhů. Shodnou se zatím jen na jednom: člověk byl mimo Afriku mnohem dřív, než se kdysi myslelo⁠41⁠.

Postupně se erectus rozšířil hluboko do Asie. Jeho kosti našel na indonéské Jávě koncem 19. století holandský lékař Eugène Dubois a dal mu jméno Pithecanthropus erectus⁠42⁠ — a to „erectus" (vzpřímený) mu v názvu zůstalo dodnes. Bohaté nálezy pak přibyly i v severní Číně⁠43⁠. Homo erectus tak osídlil obrovský kus starého světa, od Afriky po jihovýchodní Asii, a udržel se bezmála 2 miliony let — je to jeden z vůbec nejúspěšnějších druhů člověka⁠44⁠.

Co ale oheň — ta vymoženost, kterou si s dávným člověkem spojujeme nejvíc? Tady je namístě opatrnost. Nejstarší jistá stopa po hoření je asi milion let stará a pochází z jihoafrické jeskyně Wonderwerk⁠45⁠. V roce 2026 přibyly ze stejné jeskyně stopy, které míří ještě hlouběji — snad až k 1,8 milionu let. Zatím to ale stojí na jediné studii⁠46⁠. Mít oheň ovšem ještě neznamená umět ho rozdělat — opakovaně používaná „domácí" ohniště, která už svědčí o skutečném ovládnutí ohně, známe až zhruba z doby před 790 tisíci lety (Gesher Benot Ya'aqov v Izraeli)⁠47⁠. Běžnou součástí života se oheň stal ještě později, až před 400–300 tisíci lety — víc než milion let poté, co se erectus objevil⁠48⁠.

Kromě Asie zamířili lidé z Afriky i na sever do Evropy. Právě tam, na jejím západním okraji, začíná nejzamotanější část celého příběhu.

První lidé v západní Evropě

Tím okrajem je španělská Atapuerca — soustava jeskyní, která vydala nejstarší doklady člověka v západní Evropě. Úplně nejstarší z nich — zlomek obličejových kostí, kterému nálezci dali přezdívku „Pink" — je starý 1,4 až 1,1 milionu let. Není to ale žádný náš blízký příbuzný: patří primitivní, erectovi podobné formě, kterou vědci opatrně označují jako Homo aff. erectus — „cosi na způsob erecta"⁠49⁠. Do Evropy tedy člověk dorazil dřív, než se dlouho myslelo, a v mnohem starobylejší podobě.

Z Atapuerky pochází i mladší nález, starý asi 860 tisíc let: kosti a zuby nejméně šesti lidí. Patří druhu Homo antecessor. Když ho v 90. letech popsali, navrhli ho rovnou jako posledního společného předka nás i neandrtálců⁠50⁠. Dnes jsme opatrnější: bílkoviny ze zubní skloviny vydrží mnohem déle než DNA a jejich rozbor naznačil, že přímý předek to nebyl, spíš blízká boční větev⁠51⁠. „První Evropan" a „náš předek" tedy nemusí být stejný tvor.

Pak přichází úsek, který dal odborníkům nejvíc zabrat a nese trefnou přezdívku „muddle in the middle"⁠52⁠, tedy „zmatek uprostřed". Zhruba před 900 až 300 tisíci lety žila v Africe i Evropě skupina archaických lidí, které se souhrnně říká Homo heidelbergensis (podle čelisti nalezené u německého Heidelbergu)⁠53⁠. I oni bývají označováni za společného předka neandrtálců a nás, tedy moderních lidí. Jenže vědci se neshodnou hned na dvou věcech: které nálezy z té doby spadají pod pojem heidelbergensis a jestli je to vůbec platný druh. Konsenzus je v podstatě jen v tom, že žádný konsenzus není⁠54⁠.

Někdy v této mlze se přitom naše linie rozdělila. Z DNA odhadujeme, že se předkové moderního člověka oddělili od linie, z níž později vzešli neandrtálci, zhruba před 765 až 550 tisíci lety⁠55⁠. Jiné odhady kolísají mezi více než 800 tisíci a 300 tisíci lety. Nejvyšší z nich vychází z rychlosti, jakou se u obou linií měnily zuby⁠56⁠. Některé z těch sporů se přitom vedou právě o kosti z Atapuerky. Zjednodušeně řečeno: z evropské větve archaických lidí se postupně stali neandrtálci, z africké nakonec my.

Tady se poprvé dotýkáme domova. Byli to právě takoví archaičtí lidé, kteří jako první vkročili na území dnešních Čech a Moravy — a je to úplný začátek našich vlastních dějin. Kdy přesně to bylo, ale jisté není.

Po archaických lidech tu na dlouho zůstali jejich potomci — neandrtálci⁠57⁠.

Neandrtálci, naši severní bratranci

Zatímco se v Africe vyvíjeli předkové moderního člověka, v ledovcové Evropě a západní Asii žili už statisíce let neandrtálci (Homo neanderthalensis) — sesterská linie, která k nám nevede. Podsaditá, statná postava, široký hrudník, silné kosti — tělo stavěné na chlad. Mozek měli v průměru dokonce o něco větší než my. Větší objem ale sám o sobě neznamená vyšší inteligenci: jejich mozek měl jiný tvar i uspořádání — víc místa v něm zabírala centra zrakového vnímání⁠58⁠.

Dlouho se na ně nahlíželo jako na primitivní „jeskynní muže". Dnešní nálezy ale ukazují docela jiný obrázek⁠59⁠. Lovili velkou zvěř — v německém Schöningenu se dochovaly propracované dřevěné oštěpy. Ještě donedávna platily za 300 tisíc let staré. Nové datování z roku 2025 posunulo jejich stáří na zhruba 200 tisíc let — do doby, kdy neandrtálci lovili čím dál častěji ve skupinách⁠60⁠. Nejedli ale jen maso: strava byla pestrá a patřily do ní i vařené rostliny⁠61⁠. Vyráběli důmyslné kamenné nástroje a z březové kůry uměli získat dehet, kterým lepili hroty na násady.

Jak dehet získávali, je ale sporné. Podle jednoho výkladu vznikal postupem o mnoha krocích — takzvanou „receptovou" technologií, která žádá přesně hlídanou teplotu a zahřívání bez přístupu vzduchu, a tedy i plánování dopředu⁠62⁠. Jenže pokusy ukázaly, že se dá získat i mnohem jednodušeji: stačí pálit svitek březové kůry u kamene a dehet z něj seškrábat⁠89⁠. Pokus ale dokládá jen to, že jednodušší cesta byla možná — ne že se po ní opravdu šlo. Na celkovém obrazu to nic nemění: chováním a schopnostmi se neandrtálci takřka nelišili od svých současníků v Africe — našich vlastních předků.

Pohřbívali své mrtvé? Je to možné, ale jednoznačně doložené to není — několik neandrtálských koster se našlo v jámách, které podle nálezců někdo záměrně vyhloubil a přikryl hlínou. Jestli za tím byl i nějaký obřad, nevíme: jasné doklady pohřebního rituálu, třeba milodary, chybějí. Přesnější je proto mluvit o „úmyslném uložení" než rovnou o obřadu⁠63⁠.

S neandrtálci nás pojí víc než příbuzenství. Právě oni obývali Čechy a Moravu desítky tisíc let předtím, než sem dorazil moderní člověk. Jejich stopy najdeme i v našich jeskyních⁠64⁠.

Skoro 400 tisíc let patřila Evropa jim. Pak se ale objevil někdo nový — a přišel, jako už tolikrát, z Afriky.

Zrození Homo sapiens

Příchozím byl Homo sapiens — moderní člověk.

Nejstarší známé kosterní pozůstatky našeho druhu pocházejí z marockého Jebel Irhoud a jsou staré zhruba 300 tisíc let⁠66⁠ — o dobrých 100 tisíc let víc, než se dlouho soudilo⁠67⁠. Kombinují staré a nové znaky: tvář už téměř moderní, ale mozkovna ještě podlouhlá, archaická. Moderní člověk se tedy neobjevil naráz a hotový — vyvíjel se postupně.

Dlouho se předpokládalo, že kolébkou je jeden konkrétní kout východní Afriky. Dnešní pohled je jiný: Homo sapiens se nejspíš vyvíjel napříč celou Afrikou, z populací, které žily dlouho oddělené a jen občas se potkávaly a mísily. Z genomů dávných lovců na jihu Afriky vyplývá, že tamní populace zůstala od ostatních skupin oddělená nejméně 200 tisíc let⁠65,68⁠. Náš druh tedy nemá jedno rodiště — líhní mu byl celý kontinent.

Ven z Afriky se moderní člověk pokoušel dostat víckrát⁠69⁠. Jak brzy, je ale sporné. Podle čelisti z izraelské jeskyně Misliya byli moderní lidé na Blízkém východě možná už před 180 tisíci lety, podle úlomku lebky z řecké Apidimy dokonce před 210 tisíci⁠70⁠. U obou se zpochybňuje datování. U Apidimy navíc i to, jestli jde vůbec o moderního člověka, a ne o neandrtálce⁠72⁠. Rané výpravy se ale neprosadily⁠71⁠: dnešní lidstvo z nich prakticky nic nezdědilo.

Teprve mnohem později přišla ta velká, úspěšná vlna. Zhruba před 60 až 50 tisíci lety vyrazila z Afriky populace, která během následujících desítek tisíc let osídlila zbytek světa⁠73⁠. V té populaci byli i naši přímí předkové. Cesta je vedla na sever a na východ — do světa, který ale nebyl prázdný.

Po statisících let odděleného vývoje se moderní člověk s neandrtálci konečně potkal. A nezůstalo to bez následků.

Setkání, křížení a konec neandrtálců

Následky se dají změřit ještě dnes. Každý žijící člověk na planetě nese stopu neandrtálské DNA. U lidí s kořeny mimo Afriku jsou to zhruba 2 procenta. U populací v Africe je to asi třetina toho — neandrtálská DNA se tam dostala s lidmi, kteří se později vrátili z Eurasie. Neandrtálci nejsou naši předkové, ale kousek z nich v nás zůstal⁠74⁠.

Že to všechno vůbec víme, umožnil mladý obor — paleogenetika. Přečíst dědičnou informaci z desítky tisíc let staré kosti se dlouho zdálo nemožné. Podařilo se to teprve týmu švédského genetika Svanteho Pääba, který roku 2010 přečetl první genom neandrtálce a prokázal, že se naši předkové s neandrtálci skutečně křížili. Stejnou metodou pak z DNA jediné prstní kůstky objevil i denisovce. Za tyto objevy a za celý obor, který jimi otevřel, dostal v roce 2022 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství⁠74⁠.

O jednom takovém křížení máme přímý doklad. Z rumunské jeskyně Oase pochází dolní čelist muže, který zemřel asi před 40 tisíci lety. Genom, který se z ní podařilo přečíst, prozradil neandrtálského předka jen 4 až 6 generací zpět⁠75⁠.

Na východě potkal moderní člověk už zmíněné denisovce — příbuzné ještě záhadnější než neandrtálce⁠76⁠. Zprvu byli známi jen ze sibiřské Denisovy jeskyně, později i z Tibetu. Roku 2022 přibyl nález zubu ze severního Laosu. Tvarem se shoduje se zuby v tibetské čelisti, takže nejspíš patří ke stejné skupině⁠90⁠. Roku 2025 se přidala čelist z Tchaj-wanu, kterou kdysi vytáhla z mořského dna rybářská síť. Jistota je u ní větší: v kosti a zubní sklovině se dochovaly bílkoviny se dvěma znaky, jaké mají jen denisovci⁠77⁠. Denisovci tedy nebyli lidem chladné Sibiře — žili i v horku a vlhku⁠77⁠. Moderní člověk se křížil i s nimi: jejich geny dodnes nosí hlavně obyvatelé Nové Guineje, Austrálie a tichomořských ostrovů, v menší míře i někteří Asiaté⁠78⁠.

S příchodem moderního člověka do Evropy — zhruba před 45 až 40 tisíci lety — se objevuje i umění. Vznikají nástěnné malby, kostěné flétny, korálky i ozdoby. Nebyl to ale žádný náhlý „velký třesk kultury": kořeny symbolického chování sahají hlouběji, do africké minulosti našeho druhu, a leccos zvládali už neandrtálci. Kolem 40 tisíc let před dneškem ale obrazů a rozmanitých předmětů výrazně přibývá⁠79⁠.

Sami neandrtálci mezitím mizí ze scény. S nově příchozím moderním člověkem se v Evropě potkávali možná jen pár tisíc let a kolem 40 tisíc let před dneškem definitivně vymírají⁠80⁠. Proč, není úplně jasné — a nejspíš za tím nebyla jediná příčina: malé, roztroušené populace, území, které jim ubývalo, tlak nového souseda i prosté splynutí. Neandrtálci se zčásti smísili s početnějším moderním člověkem. Nezmizeli tedy úplně beze stopy⁠81⁠.

Jeden z nejstarších dokladů tohoto nového světa přitom pochází z našeho území. V jeskyni Zlatý kůň u Koněprus se našla lebka ženy, jejíž genom patří k vůbec nejstarším u moderních Evropanů. Podle rozboru DNA je starý přes 45 tisíc let. Měření přitom dlouho ukazovala sotva 15 tisíc let. Lebku totiž po nálezu zpevnili klihem z hovězích kostí — a stačí jeho nepatrná stopa, aby měření zkreslila o desítky tisíc let⁠82⁠. Genom nese ještě neobvykle dlouhé úseky neandrtálské dědičnosti. Úseky se každou generací lámou na kratší, takže čím jsou delší, tím méně času od křížení uplynulo — a tato žena žila jen krátce poté, co se naši předkové s neandrtálci potkali⁠82⁠.

Žena ze Zlatého koně nebyla osamělá poutnice: patřila do malé, rozptýlené populace, jejíž vzdálené příbuzné známe až z německého Ranisu, stovky kilometrů na severozápad. Celá ta skupina byla mezi vůbec prvními moderními lidmi v Evropě a tvořila jednu širší „rodinu". Od té velké vlny, která krátce předtím vyšla z Afriky, se oddělila nejdřív ze všech⁠83⁠. Její lebka přitom neležela u žádných nástrojů, které by se s ní daly spolehlivě spojit — dlouho jsme proto nevěděli, k jaké kultuře ta žena patřila. Odpověď teď přichází oklikou, přes genetiku: pokud patřila do ranisské rodiny, vyráběla nejspíš stejné listovité kamenné hroty, jaké se našly v Ranisu⁠83⁠.

Příběh té rodiny ale nemá pokračování. Dorazili mezi prvními — a přesto po nich v dnešních populacích nezůstala stopa⁠82⁠. Moderní člověk tak vkročil na naše území hned zkraje svého evropského putování.

A kruh se uzavírá. Cesta, která začala před 7 miliony let u afrického tvora k nerozeznání od lidoopa, dospěla až sem: Homo sapiens zůstal jediným člověkem na Zemi — a stanul nakonec i na naší půdě. Právě tady začíná příběh, kterému patří zbytek tohoto webu: dějiny českých zemí.