Moduly / Pravěk / Kapitola 04

Pozdní paleolit – Poslední lovci doby ledové

~6 min čteníKapitola 4 z 10Epocha I · Pravěk

Ledovec couvá k severu a step řídne pod nastupujícím lesem. Velká jeskynní sídliště ztrácejí na významu a lovci se v malých skupinách rozcházejí až do vrchovin. Zbyly po nich stopy tak slabé, že je archeologové skládají dohromady dodnes.

cca 12 000 – 8 000 př. n. l.

Nástrojové tradice

Datace vychází z Archeologického atlasu ČR, který uvádí zvlášť Čechy⁠⁠ a Moravu se Slezskem⁠⁠.

Rozchod do krajiny

Na sklonku doby ledové přišel další teplý výkyv – říká se mu . Čelo pevninského ledovce ustoupilo do Skandinávie a krajina se začala zavírat: rozšiřovaly se lesy, hlavně borové, místy s hojnějšími listnatými stromy⁠⁠.

S tím se rozpadl i dosavadní způsob života. Velká centra, jako byly jeskyně Pekárna a Kůlna v Moravském krasu, ztratila výsadní postavení: krajinu pokryla síť drobných tábořišť u potoků, říček a jezer⁠⁠.

Lovci se ale nerozešli jen do šířky. Vystoupali i do výšky – do poloh, odkud z předchozích období paleolitu nemáme žádné nálezy. Stopy jejich pobytu tak známe téměř z celých Čech i Moravy⁠⁠. Právě osídlení vrchovin je hlavní novinka celého období⁠⁠.

Zrychlil se i běh dějin. Zatímco nástrojové tradice mladého paleolitu trvaly celá tisíciletí, teď se střídaly po staletích. Klima kolísalo rychle a ke střídání tradic nejspíš přispívalo⁠⁠.

Nová kořist, nová zbraň

S proměnou krajiny se změnila i kořist. Sobů pozvolna ubývalo a místo nich přibývalo jelenů, losů, a zubrů – zvěře řídkých lesů a říčních niv. V otevřené krajině dál žili i koně. Nová zvěř už netáhla krajinou jako dřív sobi a žila spíš jednotlivě nebo v menších stádech – a lovci se tomu museli přizpůsobit⁠⁠.

Právě tehdy se u nás nejspíš prosadil luk a šíp. Naznačují to hroty tak drobné a lehké, že se nejlépe hodily na šíp⁠⁠. Celkově se zmenšovalo i ostatní kamenné náčiní: dlouhá škrabadla z čepelí ustupovala krátkým, sotva nehet velkým – trend, který naplno vyvrcholil až v ⁠⁠. Oproti mladému paleolitu zároveň ubylo druhů nástrojů⁠⁠.

Kůlna: vrstva nad vrstvou

V jeskyni Kůlna nad sebou leží vrstvy z konce mladého i z pozdního paleolitu. Je to jediné místo u nás, kde se z obou období zachovaly bohaté nálezy ve spolehlivě uložených vrstvách – a dá se na nich sledovat, jak se měnila příroda i život lidí⁠⁠.

Ve starších, magdalénských vrstvách převažují kosti sobů, zajíců a koní. V mladší vrstvě přibývá jelenů, losů a praturů, i když sobi ani koně nezmizeli⁠⁠. O průraznosti zbraní té doby svědčí kost s průstřelem⁠⁠. Z pozdního paleolitu se v Kůlně našly i parohové tyčinky a špičky hrotů. Tehdejší lidé do kostí jelenů a losů řezali drážky⁠⁠.

Nástroje z mladší vrstvy se řadí do , který navazuje na – poslední velkou nástrojovou tradici mladého paleolitu⁠⁠. Starší radiokarbonová data obou vrstev se přitom navzájem překrývala, takže se nedalo vyloučit, že se nový způsob života šířil ještě v době, kdy magdalénien jinde přetrvával⁠⁠. Nové datování ale ukázalo, že jeskyně mezi oběma obdobími nejspíš na 400 až 1 000 let osiřela. Jestli se epimagdalénien vyvinul přímo z místního magdalénienu, je tak znovu otevřená otázka⁠⁠.

Vedle místních surovin se v Kůlně našly i kamenné úlomky z dalekých zdrojů – mezi nimi obsidián neboli sopečné sklo ze slovenských Zemplínských vrchů a hornina podobná pazourku nejspíš až z Polska⁠⁠.

Tradice, které skoro nejdou pojmenovat

Nástrojové tradice pozdního paleolitu rozlišují archeologové hlavně podle tvaru kamenných hrotů. Na severu a západě Evropy to jde snáz než u nás – tady se hrotů našlo málo a jsou nevýrazné⁠⁠.

Z té nouze vzešel název. Protože výrazné typy hrotů chybějí, mluví se u nás o  – škatulce, do níž se dá nouzově uložit skoro každý zdejší nález z pozdního paleolitu⁠⁠. K největším souborům patří ty z Plzně-Roudné a z Bohuňovic u Litomyšle, na Moravě například z Tišnova-Předklášteří – právě po Tišnovu se jmenuje celá kategorie⁠⁠.

Hroty, které se přece jen našly, mají nejbližší obdoby za hranicemi. Nálezy od bývalého Komořanského jezera na Mostecku se řadí ke skupině . Snad k ní patří i hroty z jeskyně Šipky u Štramberka⁠⁠. Nejspolehlivější český soubor tohoto okruhu pochází od Chabařovic na Ústecku⁠⁠. Kolekce z Voletin u Trutnova zase obsahuje ojedinělé i ⁠⁠. Další dva hroty, z převisu Máselník v severočeských pískovcích a z Křižanovic na Vyškovsku, mají nejblíž k východnějšímu świderienu⁠⁠.

Hroty přitom nepocházejí ze stejné doby: obloukovité hroty typu Federmesser se objevují už v teplém allerödu, řapové hroty ahrensburgienu a świderienu až v posledním chladném výkyvu doby ledové⁠⁠. Tvar hrotu sice prozradí, ke které nástrojové tradici patří, ale ne, jací lidé ho vyráběli: hroty ahrensburgienu a świderienu se občas najdou pohromadě – v jedné vrstvě jednoho naleziště⁠⁠.

Za hranice ale nevedou jen hroty. Na jihu Čech prozrazují vazby na Bavorsko suroviny: u Hradiště na Písecku se při sběrech našlo přes 800 kusů štípaného kamene. Devět desetin z nich je ze surovin, které pocházejí zpoza hranic Čech – téměř třetina přímo z Bavorska⁠⁠.

Proč po nich skoro nic nezbylo

O lidech pozdního paleolitu víme mnohem méně než o jejich předchůdcích. Důvody jsou dva⁠⁠.

První je způsob života. Malé pohyblivé skupiny po sobě nenechávaly pevné stavby ani nápadné hromady odpadu. A krasové jeskyně, které nám o starších dobách prozradily nejvíc, teď lovci vyhledávali jen zřídka – Kůlna byla výjimkou, ne pravidlem⁠⁠.

Druhý důvod je geologický. Spraš – jemnou prachovou hlínu, která dřív nálezy vrstvu po vrstvě přikrývala – přestal vítr navívat už v magdalénienu. Stopy pozdního paleolitu tak zůstaly těsně pod povrchem, na dosah pluhu, kořenům i hrabajícím zvířatům. Tábořiště pod širým nebem navíc často stála na písčitém a štěrkovitém podloží, kde se kosti a jiné organické zbytky skoro nedochovaly – zbyly prakticky jen kamenné nástroje. A protože táborová místa vyhovovala stejně dobře i lidem mezolitu, smísily se na nich nálezy obou období⁠⁠.

V Ostroměři na Jičínsku odkryli archeologové tábořiště, na kterém se nálezy tísnily na ploše zhruba 7 × 4,5 metru. Ohniště tu prozradily přepálené kusy pazourku a našla se i zrnka červeného barviva. Po obydlí ale nezůstala žádná stopa. Převažovala škrabadla a lovecké nástroje chyběly úplně, takže se tu možná jen krátce zastavila skupina, která zpracovávala kůže⁠⁠.

Nalezišť je přitom víc, než by se zdálo. Když archeologové znovu probrali staré nálezy z Čech, napočítali jich z pozdního paleolitu nejméně 70. Kdyby k nim patřila i část souborů, u nichž si datováním nejsou jistí, mohlo by jich být až kolem 130⁠⁠. Většinou jsou to ale jen hrstky kamenů⁠⁠. Umělecký předmět z našeho pozdního paleolitu zatím neznáme ani jeden⁠⁠.

Omyl z Předmostí

Jeden nález přesto vyčnívá – a dobře je na něm vidět, jak nové metody opravují staré závěry.

Předmostí u Přerova, rok 1928. Při výkopech, které tu vedl Karel Absolon, se nedaleko slavného hromadného hrobu, odkrytého roku 1894 Karlem Jaroslavem Maškou, našla další lidská kostra. Nález dostal označení Předmostí 27. Kostra nebyla úplná a lebka se nedochovala. Na zlomku stehenní kosti bylo 26 šikmých zářezů. Absolon v nich roku 1929 viděl doklad kanibalismu, podle dnešního výkladu je ale nejspíš způsobila špachtle při vykopávání⁠⁠.

Celá desetiletí nikdo nepochyboval, že kostra pochází z doby lovců mamutů. Radiokarbonové měření ji ale přesunulo až do posledního chladného výkyvu doby ledové – o více než 10 tisíc let později, než se předpokládalo⁠⁠. S tím souhlasí i izotopy v kostech, které prozrazují složení jídelníčku: člověk, jemuž kostra patřila, se mamutím masem neživil⁠⁠. Mamuti tou dobou u nás už nežili⁠⁠.

Ostatně pohřbů je z pozdního paleolitu v Evropě poskrovnu⁠⁠. O to cennější je, že se kostra z té doby našla i na našem území.

Poslední mráz

Oteplování ale neprobíhalo plynule. Po allerödu přišlo poslední ochlazení doby ledové – . Trval asi 1 100 let⁠⁠. Na severoevropských rovinách se krajina znovu proměnila v tundru a chlad odtud tlačil část zvěře i lovců k jihu. Se zdejšími lidmi se pak na severu Čech občas stýkali; nejvýraznější stopou těch kontaktů jsou řapové hroty z Voletin u Trutnova⁠⁠. U nás se ale poslední mráz projevil mnohem mírněji: vrátil se snad jen lumík obojkový, drobný severský hlodavec, a možná nakrátko i tundra⁠⁠.

Mladším dryasem skončila poslední doba ledová a na papíře s ní i celý paleolit⁠⁠. Nastoupil – období, ve kterém žijeme dodnes⁠⁠.

Že pozdní paleolit tvoří i u nás samostatné období, ukázal teprve v 60. letech 20. století Slavomil Vencl – archeolog, který později vydal souhrn českého paleolitu a mezolitu. Upozornil na mezeru mezi magdalénienem a mezolitem, kterou české bádání do té doby přehlíželo; nálezy z ní se dosud přičítaly mezolitu⁠⁠.

Lovci, kteří tu žili dřív, tak dostali vlastní místo v našich dějinách později než ti, kteří tu žili po nich.

Konec kapitoly 04 · Pozdní paleolit

Zatím poslední kapitola

Pokračování připravujeme

Les houstne. Lovci se v něm budou muset naučit žít jinak.

Zpět na přehled modulu