Moduly / Pravěk / Kapitola 02

Střední paleolit – Neandrtálci

~5 min čteníKapitola 2 z 10Epocha I · Pravěk

V jeskyni v Moravském krasu hoří malé ohniště. Lidé, kteří se u něj scházejí, odsud vyrážejí na lov sobů do chladné krajiny. Nejsou to naši přímí předkové. Jednoho dne zmizí, ale přesto malá část jejich genů zůstane v nás.

cca 300 000 – 40 000 př. n. l.

Nástrojové tradice

Datace vychází z Archeologického atlasu ČR⁠⁠

Stavěni na chlad

Naše území tehdy patřilo . V Evropě a západní Asii žili zhruba mezi 400 a 40 tisíci lety před dneškem⁠⁠. Tělo měli robustní, s velkými klouby, mohutným hrudníkem a výraznými kostěnými oblouky nad očima⁠⁠. Jejich mozek byl v průměru o něco větší než náš⁠⁠. Neandrtálci byli naší sousední větví. Jednotlivé lidské druhy totiž tvořily spíš než přímou řadu. Podrobněji jsme je představili v prologu (otevře se v novém panelu).

Kůlna – kronika v jedné jeskyni

Nejvíc nám o zdejších neandrtálcích prozradilo jedno místo⁠⁠. V jeskyni Kůlna v Moravském krasu se vrstvy hlíny a vápencové suti ukládaly víc než 130 tisíc let⁠⁠. Každá z nich je jako jedna stránka.

Tehdejší obyvatelé do kroniky zapsali i svou kořist. Ve starších vrstvách, z teplejšího období, převažují kosti koní⁠⁠. Přes tisíc kostí z těchto vrstev jeví stopy lidské práce. Byly silně roztříštěné a lidem sloužily jako podložky při řezání nebo jako retušéry, kterými dotvářeli kamenné nástroje. Na koňských kostech zůstaly rýhy po pečlivém odkrajování masa⁠⁠. V mladších vrstvách, z chladnějšího období, převažují kosti sobů⁠⁠.

Kámen na nástroje si nosili z povodí Svitavy, vzdáleného asi deset kilometrů, i z Českomoravské vrchoviny, vzdálené téměř 40 kilometrů⁠⁠. Ve vrstvě nesou některá drobná jádra stopy : z pečlivě připraveného kamene se odbíjely úštěpy předem daného tvaru – nože nebo hroty skoro „na míru“⁠⁠. Výš, ve vrstvách , levalloiská technika mizí. Převažují drasadla – úštěpy s upraveným ostřím na boku – a klínové nože, oboustranně opracované nástroje s klínovitým průřezem, které se dobře drží v ruce⁠⁠. Odtud pocházejí i dva malé , jeden z , druhý z ⁠⁠. Na některé nástroje si přitom vybírali nápadné kameny, třeba čirý křišťál nebo pestrobarevné rohovce, i když vhodného kamene měli v okolí jeskyně dost⁠⁠.

Právě z Kůlny, z vrstvy staré zhruba 50 tisíc let⁠⁠, pocházejí dlouho očekávané kosterní pozůstatky neandrtálce. Byl to dospělý jedinec a podle tloušťky kostí a výšky čelisti nejspíš muž⁠⁠. Dochovala se pravá část jeho horní čelisti se čtyřmi zuby a zlomek temenní kosti⁠⁠. Čelist ležela u malého ohniště⁠⁠. U jiného ohniště, ve výklenku v boční stěně jeskyně, se našly tři mléčné zuby dítěte⁠⁠. Vypadly mu přirozeně, když se mu měnil chrup. Podle tvaru ale nelze rozhodnout, jestli patřily neandrtálci, nebo modernímu člověku⁠⁠.

Ve zdejších vrstvách se navíc našly destičky rudého s poškrábaným povrchem. Nejspíš se z nich seškrabávalo červené barvivo. Z další vrstvy pochází oblázek s  skvrnami. Je z kamene, který se v okolí jeskyně nevyskytuje, takže ho sem někdo musel přinést⁠⁠. Snad doklad symbolického jednání – i když u každého kusu zůstává otázkou, kde končí náhoda a kde začíná záměr.

Jak snadno se dá takový nález přecenit, ukazuje jiná zvířecí kost z Kůlny: dvě dvojice rýh se na ní kříží do obrazce připomínajícího značku železničního přejezdu. Obrazec se dlouho pokládal za projev symbolického myšlení. Mikroskopický rozbor ale nenašel nic, čím by se rýhy lišily od obyčejných zářezů po porcování zvířete. Záměr se tak prokázat nedá⁠⁠.

Práci s barvivem dokládají i nálezy z Čech, a to z mnohem starší doby. V Čechách je přitom víc nálezů z rané fáze středního paleolitu, na Moravě naopak z té pozdní⁠⁠. Na Bečově I u Mostu ležely ve vrstvě z počátku středního paleolitu podložky a zaoblená drtidla na okr⁠⁠. Archeolog Jan Fridrich kolem nich popsal zahloubené obydlí, jenže tuto část lokality zničila těžba v lomu dřív, než se k ní dostal systematický výzkum. Jak vypadala, se už nedozvíme⁠⁠. Z Bečova I navíc pochází vůbec nejbohatší soubor středopaleolitických nástrojů v Čechách. Archeologové ho řadí k ⁠⁠.

Jejich hlas

Jestli neandrtálci mluvili, napoví jen nepřímé stopy. Rozbory jejich kostí i genů naznačují, že byli k řeči vybaveni podobně jako my⁠⁠. Mluvit tedy nejspíš dokázali – alespoň v nějaké formě.

Nálezy z našeho území o řeči nic neprozradí. Důležitou stopu přinesl až neandrtálský hrob v izraelské jeskyni Kebara. Ležela v něm jazylka, drobná krční kůstka důležitá pro mechaniku řeči, a tvarem se podobá té naší⁠⁠. Jak ale ve skutečnosti komunikovali, z kostí nevyčteme. Jestli se jejich jazyk podobal našemu, je mezi odborníky dodnes předmětem sporu⁠⁠.

Více než jen lovci

Od sporných nálezů starého paleolitu (otevře se v novém panelu) jsme se dostali až do období, kdy už nelze pochybovat, že na našem území žili lidé. U neandrtálců se navíc setkáváme s chováním, které se nedá vysvětlit jinak než lidsky.

Neandrtálci své mrtvé pohřbívali. Ne vždy. Ne každého. Ale na zhruba dvaceti lokalitách v západní Evropě, na Krymu a na Blízkém východě se našlo kolem 40 pohřbených jedinců, asi třetina z nich děti⁠⁠. U nás ani jinde ve východní části střední Evropy se dosud žádný neandrtálský hrob nenašel⁠⁠.

Skutečné pohřebiště odkryli archeologové třeba ve francouzské jeskyni La Ferrassie, kde se našly ostatky sedmi neandrtálců: dvou dospělých a pěti dětí⁠⁠. U jednotlivých hrobů se ale badatelé přou dál. V jeskyni La Chapelle-aux-Saints ležela kostra staršího neandrtálce v jámě, kterou podle jedněch vyhloubili lidé. Podle jiných mohla prohlubeň vzniknout i přirozeně⁠⁠. Jinde se dřívější výklad nepotvrdil vůbec: nálezy ze švýcarské jeskyně Drachenloch se kdysi vykládaly jako stopy „medvědího kultu“. Nahromadění medvědích kostí se ale dá vysvětlit tím, že v jeskyni medvědi po tisíciletí zimovali i hynuli. Kosti pak přemisťovala voda i samotní medvědi, když si hrabali pelechy⁠⁠.

Soudržnost neandrtálských tlup ukazují osudy těch, kteří byli odkázáni na pomoc druhých. Neandrtálec z irácké jeskyně Šanidar – dnes označovaný jako Šanidar 1 – přežil těžké zranění hlavy, po kterém nejspíš oslepl na jedno oko. K tomu měl ochrnutou ruku bez předloktí a nejspíš neslyšel. Přesto se dožil asi 40 až 50 let, na neandrtálce vysokého věku. Bez soustavné pomoci ostatních by to nebylo možné⁠⁠.

Některé své mrtvé pohřbívali a o slabé se dokázali postarat. Byli to naši bratranci z boční větve rodokmenu – ne tvorové bez citů, ale lidé nám velmi blízcí.

Šipka u Štramberku

Rok 1879. Karel Jaroslav Maška, profesor matematiky z Nového Jičína, zahájil výzkum jeskyně Šipka na severní Moravě. O rok později zde objevil spodní čelist neandrtálského dítěte ve věku osmi až deseti let. Nález proslavil jeskyni po celém světě a zasáhl do tehdejších sporů o to, jestli neandrtálci vůbec existovali⁠⁠. Čelist ležela v popelu velkého ohniště, mezi opálenými i neopálenými kostmi⁠⁠. Jeskyně vydala i soubor kamenných nástrojů a spoustu zvířecích kostí, ze čtyř pětin jeskynních medvědů, kteří tu měli doupě⁠⁠. Neandrtálci jeskyni využívali zhruba mezi 100 a 40 tisíci lety⁠⁠.

Originál čelisti ale v roce 1945 shořel při požáru mikulovského zámku, kde byla uložena Maškova sbírka. Dochovaly se jen odlitky a rentgenové snímky⁠⁠.

Tři jeskyně

Kosti neandrtálců se u nás našly ve třech moravských jeskyních. Kromě Kůlny a Šipky je to Švédův stůl u Ochozu, odkud pochází čelist nalezená roku 1905. Do zadní části jeskyně ji nejspíš zavlekly hyeny⁠⁠. Z Čech zatím žádné kosti neandrtálců neznáme. Nejbližší další nálezy pocházejí ze Slovenska. U minerálních pramenů v Gánovcích na Spiši se našel neandrtálské lebky. Další dva zlomky lebek vydalo řečiště Váhu u Šaľe⁠⁠.

Neandrtálci u nás žili, lovili a umírali. Zhruba před 45 tisíci lety ale jejich počty začaly prudce klesat. Mizeli postupně, ale nezvratně. Kolem 40 tisíc let před dneškem po nich ve většině Evropy nezůstala žádná stopa⁠⁠.

A přichází člověk jako my

V Africe se přibližně před 300 tisíci lety objevil náš vlastní druh, Homo sapiens⁠⁠. Před více než 45 tisíci lety začal přicházet i do Evropy – člověk, v němž už snadno poznáme sami sebe⁠⁠.

Proč neandrtálci zmizeli, přesně nevíme. Nejspíš k tomu přispělo víc věcí najednou: nestálé klima i nový soupeř⁠⁠. Obě linie se ale předtím setkaly a měly společné potomky⁠⁠.

Neandrtálci tak nezmizeli docela. Kus jejich dědictví (otevře se v novém panelu) v sobě nosíme dodnes.

Konec kapitoly 02 · Střední paleolit

Zatím poslední kapitola

Pokračování připravujeme

Ještě než ohně neandrtálců dohoří, objevuje se v jeskyni u Koněprus někdo jiný.

Zpět na přehled modulu