Mezolit – Svět, který se zmenšil
Dokud byla krajina otevřená, putovala stáda zvířat za pastvou a lovci za nimi. Pak začal les houstnout, zvířata v něm našla potravu i úkryt a na dlouhé cesty se už vydávat nemusela. Lovci je proto přestali následovat. Pohybovali se většinou jen uvnitř omezeného území – a jejich svět se zmenšil.
cca 10 000 – 5 600 př. n. l.
Nástrojové tradice
Datace vychází z Archeologického atlasu ČR, který uvádí zvlášť Čechy1 a Moravu se Slezskem2.
Šedesát let
Konec doby ledové si představujeme jako pozvolné tání, které nikdo z tehdejších lidí nemohl postřehnout. Data z grónských ledovcových vrtů říkají opak. Celý přechod trval zhruba 50 až 60 let. Podle nich se v Grónsku oteplilo o víc než 10 °C. Poslední chladný výkyv odezněl kolem 9 700 př. n. l.3
Kdo se tehdy dožil šedesáti, mohl to celé prožít.
Začátek podle dohody
Klima se změnilo za pár desetiletí. Lidé ne. Často tábořili na stejných místech jako jejich předkové, kostěné a parohové nástroje dělali dál po starém a ty kamenné postupně zmenšovali4. Osídlení navazuje tak těsně, že když archeologové sbírají nálezy na povrchu polí, obě období jim mohou splynout v jedno5.
Mezolit totiž nemá žádný znak, který by ho v nálezech jednoznačně oddělil. Je to doba lovců, sběračů a rybářů po skončení doby ledové – začíná tedy s novým podnebím, ne s nějakým novým nástrojem4. Archeologové ale nálezy do období řadí hlavně podle nástrojů. Hranici mezi pozdním paleolitem a mezolitem proto museli vytyčit sami a v každé z našich zemí ji vedou jinde. Archeologický atlas ji v Čechách klade k 10 000 př. n. l., na Moravě a ve Slezsku k 8 000 př. n. l.1,2
Moravská tabulka přitom do pozdního paleolitu počítá ještě a jeho konec posouvá až k 8 000 př. n. l.2 Měření stáří samotných nálezů ale takový rozdíl neukazuje: pozdní paleolit podle něj skončil v obou zemích zhruba ve stejné době, s posledním chladným výkyvem4,5,6. Archeologický atlas je přehled určený veřejnosti a jeho tabulky ohraničují období jen rámcově. Dva tisíce let mezi Čechami a Moravou jsou proto rozdíl v dohodě, ne ve stáří nálezů1,2.
Liší se i mapa nalezišť. Na Moravě převládají stanice na písčinách podél dolních toků Jihlavy, Dyje a Moravy, tedy u vody a u ryb; většina českých lokalit naopak leží v pahorkatinách dál od řek. Na jihomoravských písčinách ale archeologové objevili mezolitická naleziště hlavně tam, kde dlouhodobě zkoumali slovanská hradiště a pohřebiště, takže mapa zčásti ukazuje i to, kde se hledalo. Ze severní Moravy máme zatím jen stopy v okolí Příbora a osídlení jeskyní Moravského krasu není bezpečně doloženo7.
Les se pomalu zavírá
Z pylu se dá vyčíst, jak les po konci doby ledové postupně zarůstal krajinu. Období, které tehdy začalo a ve kterém žijeme dodnes, geologové nazývají holocén a dělí ho na kratší klimatické úseky4 – právě podle pylu se dají rozeznat.
Pylové zrno má téměř nezničitelný obal, a když se dostane do vlhkého, kyselého rašeliniště, vydrží v něm desítky tisíc let. Díky tomu se v rašeliništích dochoval i pyl z mezolitu. A protože každý rod rostlin má zrno jiného tvaru a s jiným vzorem na povrchu, dá se pod mikroskopem poznat8. Vzorky se odebírají vrtem, vrstvu po vrstvě9. Z jejich pořadí pak lze určit, jak se porost postupně měnil.
Na našem území se v mezolitu vystřídaly tři klimatická období. V se rozšířila bříza a borovice, k nim jeřáb, topol a jalovec10. V u nás podle rekonstrukce z pylu dál převládaly řídké bory, a to až do doby kolem 6 500 př. n. l.11 A v , nejteplejším a nejvlhčím úseku holocénu, už les pokrýval většinu našeho území: v nížinách listnaté lesy s převahou dubu, výš hlavně smrčiny7,11. Pyl ale zároveň ukazuje, že v nížinách jižní Moravy a Polabí zůstávala krajina místy otevřená po celý holocén. Svědčí o tom i ulity plžů, kteří žijí jen v bezlesí11.
Od konce posledního chladného výkyvu k uplynulo dva a půl až tři tisíce let4,11. Les tedy nespadl jako opona.
Už v preboreálu ustupovala chladnomilná zvěř k severu, protože od jihu postupně přibývalo stromů na úkor trávy. S pastvinami ubývalo i turů a koní4.
Lesní zvěř se prosadila dřív, než se les zapojil. Mezi lovnou zvěří převládli jeleni, srnci, divoká prasata a bobři už v pozdním paleolitu, tedy ještě před obdobím mezolitu12.
Nešlo přitom o to, kolik zvěře v lese je, ale jak je po něm rozeseta. Zapojený les uživí méně zvířat než step, zato je rozprostře víceméně rovnoměrně. Lovci tak měli zvěř nablízku a nemuseli za ní chodit daleko4.
Jakou zvěř lovci v lese lovili, se dá poznat jen tam, kde se dochovaly kosti. Dobře se uchovaly třeba v pískovcových severních Čech12. Kosti odtud patřily hlavně zajícům, kunám a srncům. Hojné byly i kosti divokých prasat, jelenů, lišek a divokých koček7. Kuny a divoké kočky se přitom lovily spíš pro kožešinu než pro maso12. Lovce už doprovázeli psi domestikovaní z vlků, jejich kosti se ale u nás zatím nenašly7.
Obvyklý závěr zní, že v lese skončil skupinový hon a nastoupil tichý lov jednotlivce. Jenže naše největší prozkoumaná mezolitická stanice ukazuje, že to neplatilo všude. Ve Smolíně na jižní Moravě v úlovku výrazně převládal divoký kůň – zvíře, které žije ve stádech a na které se muselo vyrazit ve větší skupině. Jiné doklady o tom, co se v otevřené krajině lovilo, ale u nás nemáme. Nevíme proto, jestli byl Smolín pravidlem, nebo výjimkou7. V severočeských houštinách se naopak kůň nenašel vůbec, protože v hustém lese by těžko přežil7.
Lov se tedy proměnil podle toho, jaká kořist byla poblíž.
Kamínek, který sám o sobě nic neřekne
Typickým výrobkem období je : trojúhelníčky, lichoběžníky a půlměsíčky dlouhé centimetr, nanejvýš dva. Sám takový kamínek toho moc nesvede – zasazoval se do dřeva, často po několika vedle sebe, a teprve tím vznikl nástroj. Podle toho, jak se poskládají, je z nich hrot šípu, nůž, ozubená harpuna nebo srp7,12. Nový vynález to ale nebyl: mikrolity znali už lovci mladého paleolitu, běžnými se staly až teď. Les totiž nejspíš zarostl místa, kde se dal kámen sebrat na povrchu, a lovci si museli vystačit s drobnějšími kousky ze svého okolí4.
Základní zbraní byl v mezolitu nejspíš luk a mikrolity se často používaly jako hroty šípů4,7. Z tvaru se ale nepozná, k čemu konkrétní kamínek sloužil: ukázala, že stejně tvarované mikrolity se hodily i k jiné činnosti, než je lov4.
Podle tvaru mikrolitů se období dělí na dvě části. Ve převažují trojúhelníky a čepelky s vykousnutým obloučkem na boku, v trapézy, tedy drobné lichoběžníky.10
Přechod od staršího mezolitu k mladšímu se datuje do let 6 500 až 6 000 př. n. l. Zatím nejlepší pochází z Kristovy jeskyně v Českém ráji. Podle ní leží přechod spíš v letech 6 200 až 6 000 př. n. l. Změna tvaru mikrolitů by tedy mohla souviset s krátkým ochlazením, kterému se říká 10.
Některé kamenné nálezy ale do mezolitu nezapadají. Ze Švédova převisu a z Hlavaté skály v severních Čechách pocházejí zlomky broušených nástrojů z 7,10. Broušení se přitom tradičně spojuje až s neolitem, dobou prvních zemědělců. Vysvětlení se nabízejí tři. Buď se brousit umělo už v mezolitu, nebo sem přišli lidé z krajů, kde se v té době už hospodařilo – a dali přednost volnému loveckému životu před dřinou na poli7. Podle třetího výkladu jde o neolitické nástroje, které se do mezolitických vrstev dostaly nejspíš až dodatečně, z pozdějšího osídlení4.
Mikrolit je tak malý, že se bez síta a z vykopané vrstvy prostě ztratí – zachytí se sotva 5 až 20 % nálezů10. A co se najde, jde jen obtížně rozpoznat7.
Mezera, která nebyla
Roku 1865 rozdělil John Lubbock dobu kamennou na dvě poloviny podle toho, jakým způsobem se nástroje vyráběly. Ve starší se kámen štípal, v mladší brousil. Odtud paleolit a neolit, v překladu z řečtiny stará a nová doba kamenná.4
Mezi posledním chladným výkyvem a příchodem prvních zemědělců ale leží tisíciletí, ve kterých se kámen pořád štípal. Podle Lubbockova klíče by se i tato tisíciletí počítala do paleolitu, přestože doba ledová už skončila.
H. M. Westropp pak o rok později navrhl pro období mezi nimi název mezolit – střední doba kamenná4,10.
Rozpoznat mezolit se u nás ale dlouho nedařilo. V muzeích ležely nálezy z tohoto období už od počátku 20. století, jenže je nikdo neuměl zařadit10. Převládal proto názor, že mezi paleolitem a neolitem je mezera – . V hiát věřily tehdejší odborné autority, mezi nimi Karel Absolon4,10.
Na sklonku třicátých let začal Bedřich Dubský zkoumat okolí Řežabince u Putimi. Jeho výzkum znamenal průlom v uznání mezolitu: natrvalo přitáhl pozornost odborníků a představa hiátu v Čechách ustoupila4,10.
Kolem roku 1950 vedl František Prošek výzkumy v Tašovicích u Karlových Varů a v převisu u Zátyní. Byly to první výzkumy, při nichž archeologové mezolit rozpoznali hned při kopání, a ne až dodatečně v muzeu10.
Existenci mezolitu už pak nikdo nepopíral, jeho význam ale ano. U evropských moří, jezer a velkých řek si mezolitičtí lovci vodu nejen podmanili, ale hledali i kontakt s jejími duchy. Svědčí o tom nálezy dokonalé rybářské výbavy, vodních hadů vyrytých do holí z losího parohu i kamenných hlav s rybími rysy, které byly součástí některých obydlí. U nás se nic takového výrazněji projevit nemohlo, a tak středoevropským badatelům připadal mezolit jako doba upadajících populací odsouzených k zániku. Ještě v sedmdesátých letech se proto objevovaly snahy přejmenovat ho na epipaleolit či konečný paleolit – obojí by z něj udělalo pouhý dozvuk paleolitu7. Nakonec se ale prosadilo Westroppovo označení mezolit.
Zdánlivá chudoba nálezů
Kromě kamenných nástrojů se u nás dochovaly hlavně předměty z kosti a parohu, a to jen na několika místech, kde je nerozložil . Jde o provrtaný parohový z jeskyně Martina v Tetíně, kostěná ze Staré skály, Bezdězu, Černé Louže a Máselníku, parohové , jedno , závěsky z provrtaných zubů a několik opracovaných kostí4,10.
Jiné části Evropy poskytly mnohem víc nálezů. Nízko položená sídliště tam zatopila stoupající voda a rašelina je zakonzervovala4. Zachovala se tak plavidla vydlabaná z jednoho kmene, kterým odborníci říkají . Na nalezištích severní Evropy byly objeveny i desítky dřevěných pádel, saně a lyže, dřevěné a kůrové nádoby na zásoby a parohové sekeromlaty zdobené rytinami4.
Ve střední Evropě jsou dřevěné předměty z mezolitu velkou vzácností. Na břehu zaniklého jezera Švarcenberk v jižních Čechách se ale v mokrých usazeninách zachovalo přes deset kousků opracovaného borového dřeva z počátku mezolitu13. Voda je sem vyplavila buď z otevřené hladiny jezera, nebo ze zatopených sídelních vrstev9. Některé jsou nejspíš úlomky ratišť šípů13. Pod hladinou dnešního rybníka ale leží další zatopené vrstvy a průzkum ukázal, že se v nich dřevěné předměty ještě mohou najít13.
Samotných nálezů přitom není málo. Mezolit je v Čechách nejstarší období, ze kterého máme doklady osídlení celé země, všech typů jejího přírodního prostředí od niv až po hory. Předběžný součet lokalit, které archeologové řadí do mezolitu, přesahuje 500. Nepochybně mezolitických je ale jen 20 až 25 % z nich, u ostatních je zařazení méně jisté. Přibýt může ještě část ze zhruba 100 lokalit, u kterých se zatím nedá rozhodnout, jestli patří do pozdního paleolitu, nebo do mezolitu4.
Že lokalit neznáme víc, jde spíš na vrub tomu, že je nikdo nehledal. Mezolitické kamenné nástroje jsou drobné a snadno se přehlédnou. V nivách je navíc mohly překrýt říční nánosy, na svazích smést eroze a v lese či na louce se při povrchovém průzkumu najdou mnohem hůř. Výsledkem je mapa, na které kraj bez jediného nálezu může sousedit s krajem, kde jsou nalezišť desítky. Z okresu Ústí nad Orlicí jich známe víc než ze všech ostatních okresů východních Čech dohromady. Průzkumy v okolí Putimi, Sopotnice a Sloupnice, kde archeologové hledali soustavně, naznačují, že mezolitických nalezišť je tam víc než nalezišť z kteréhokoli jiného období4.
Menší svět
Jak moc se svět lovců zmenšil, poznáme podle toho, z jaké vzdálenosti si nosili kámen na nástroje. V pozdním paleolitu to bylo běžně přes 100 kilometrů, v krajních případech i přes 200. V mezolitu pocházelo na většině lokalit 90 % kamene z okruhu do 80 kilometrů a na některých bylo 60 % kamene místního10. O tom, jak se lovci krajinou pohybovali, toho víme málo. Z rozptylu surovin se dá aspoň hrubě odhadnout, jak velký kus krajiny využívali: zdá se, že šlo o okruh široký kolem 160 kilometrů10.
Jen malá část kamene na nástroje pocházela z velké dálky. Právě ona ale prozrazuje, kam sahaly dálkové kontakty10. Ve Smolíně leží vedle místních kamenů slezský pazourek, středopolský , uherský , úštěpky a zlomky jantaru, snad až od Baltského moře7. Naopak z Krumlovského lesa se dostal až do Kladska za dnešní polskou hranicí, přestože tam měli kvalitnější pazourek na dosah7. Kámen se tedy nešířil jen pro svou kvalitu. Směnu mohla motivovat i snaha dát při nečekaném setkání s cizinci najevo dobré úmysly4.
Hranice
V paleolitu se hrobu dočkali jen výjimeční jedinci. V mezolitu se poprvé objevila pohřebiště, kam se ukládala většina členů místní skupiny. Známe je z různých částí Evropy7. Podle jedné z hypotéz za tím stál docela praktický záměr: kosti předků v zemi měly stvrdit, že ta země patří jejich potomkům4,7. Hřbitov tak nemusel být jen místem smutku. Mohl to být i podpis pod nárokem.
A kde je nárok, tam je i hranice. Na řadě mezolitických pohřebišť leží kostry lidí usmrcených zbraněmi: do kostí vstřelené kamenné nebo kostěné hroty šípů, lebky s nezhojenými smrtelnými údery. Oběťmi přitom nebyli jednotlivci, ale celé skupiny včetně žen a dětí, což ukazuje na střety vyhlazovací povahy – Slavomil Vencl v nich vidí zárodečnou formu válek4. Podle Vencla se v evropském mezolitu zakládání pohřebišť a ozbrojená skupinová agrese objevují spolu, jako dvě stránky chování, jaké se tu předtím nevyskytovalo4.
Dodnes sporný doklad pochází z jeskyně Ofnet u bavorského Nördlingenu: 34 lidských hlav zasypaných . Lebky ležely spolu s dolními čelistmi a krčními obratli, které s nimi byly ještě spojené. Hlavy tedy byly nejspíš uloženy velmi brzy po smrti. Na obratlích devíti z nich jsou podle antropologa Jörga Orschiedta zářezy po stětí. Šest lidí zemřelo po ranách do hlavy, na ostatních lebkách ale jasné stopy zranění chybějí, a téměř každá hlava měla u sebe provrtané mušle nebo jelení zuby7,14. Orschiedt proto v Ofnetu vidí pohřebiště, ne masakr. Nevylučuje ale, že šest mrtvých padlo ve vzácném střetu dvou skupin o zdroje14. Jiní antropologové přitom napočítali jiný počet zranění a jinak posoudili i zářezy na obratlích15. Datování zlomků kostí z Ofnetu (6 440 – 6 245 př. n. l.) znovu otevřelo otázku, zda šlo o jednu událost, nebo o pohřební praxi trvající několik generací, možná i staletí16.
U nás známe jediný mezolitický pohřeb. Našel se v krasové puklině na návrší Bacín v Českém krasu: neúplná kostra mladého muže z doby mezi 9 150 a 8 600 př. n. l.7,10 Jedna kostra v puklině, žádné pohřebiště: doklady násilí z pohřebišť tak z našeho území neznáme, stejně jako jiné doklady pohřbívání v Čechách4.
Oheň nad Švarcenberkem
Na břehu jezera Švarcenberk hořelo po tisíciletí. V usazeninách, které se tu našly, zachytil pylový rozbor vedle pylu i drobné uhlíky. V rašelině při břehu jich je tolik, že její svrchní část zčernala9. Pod mikroskopem jde často poznat, jestli uhlík vznikl ze dřeva, nebo z rákosí a trav. Ze dřeva tu pochází jen menší část, v plamenech tedy zřejmě končilo hlavně rákosí podél vody9,13. Podle archeologa Petra Šídy tak časté a stále se opakující požáry s největší pravděpodobností ukazují, že tamní porosty někdo vypaloval. Odborně se tomu říká 10.
Důvod je prostý. Spáleniště nezůstane holé. Popel půdu přihnojí, k zemi se dostane světlo a plocha znovu obroste nízkou zelení, do které chodí zvěř na pastvu a v níž se daří jedlým rostlinám. Podle jednoho odhadu se řízeným vypalováním dalo množství rostlin i zvěře takřka zdvojnásobit17.
Že lidé přímo u jezera s ohněm pracovali, dokládá i nález z jeho břehu. Archeologové tu odkryli jámu, ve které se oheň rozdělával mnohokrát po sobě. Ve výplni se střídají vrstvy písku, uhlíků a žárem vypálených jílových desek a nahoře leží dvě červenavé jílové vrstvy promíšené popelem. Nejpřesněji to jde vyložit jako ohniště, u kterého se vařilo13.
Podle paleoekologických výzkumů z jižních Čech se přitom mohlo vypalovat proto, aby se šířila líska7. Na počátku mezolitu byla ve střední Evropě ještě vzácná, u jezera ale rostla už tehdy. Jestli ji tam lidé šířili záměrně, zůstává zatím jen hypotézou9.
Jisté je, že u Švarcenberku hořelo opakovaně. Že oheň zakládal člověk, ale bezpečně doložit nejde. Les narušují i blesky, vichřice nebo stromy vyvrácené větrem. Když les prořídne, přibudou v usazeninách jezera pyly trav a rostlin, které rostou na spáleništích, třeba vřesu13. Z pylu uloženého na dně jezera přitom nejde poznat, jestli mýtinu vytvořila příroda, nebo člověk17. V severočeských pískovcích přitom uhlíky žádný výrazný zásah do okolní vegetace neukazují10.
Ať už mýtiny vznikly jakkoli, obecně se přijímá, že je lidé využívali k obživě4,17.
Co po nich zbylo
Nejlépe se mezolitická naleziště zachovala pod pískovcovými převisy13. V jednom z nich, Pod zubem u České Lípy, ležela ohniště v několika vrstvách nad sebou – doklad, že se sem lidé během mezolitu opakovaně vraceli. Jedno z ohnišť bylo vydlážděné a lemované pískovcovými kameny12. Ohniště přitom nebyla jen jednoho typu. Některá ohniště jen hřála, u jiných se vařilo a patřily k nim drobné jamky tvaru kotlíku. Zvlášť se kopaly mělké mísovité jamky, do kterých se vyhrnoval popel10.
Horší je to s obydlími. Podle Šídy se jako obydlí dá vyložit jediný nález, a to z převisu Heřmánky I, který roku 1978 prozkoumal Jiří Svoboda10. Skeptický je i archeolog Martin Oliva. Nejpřesvědčivější jsou podle něj nejspíš mělké oválné prohlubně o průměru asi dvou metrů se shluky štípaného kamene uvnitř, jaké se našly v Dlouhém Poříčí a ve Strakonicích7.
O duchovním životě tehdejších lidí víme jen málo. Podle Svobody se na Moravě ani v Čechách prokazatelný doklad nenašel12. Oliva naopak uvádí dva: břidlicovou destičku s rytinou vulvy z Přibic u Pohořelic a kousek rozbitého oblázku s vyrytým vzorem z Putimi7. Rytiny na putimském oblázku jsou přitom podle Vencla nejasného významu4.
Naopak o jídle víme víc. V ohništích a v mezolitických vrstvách se našly zuhelnatělé skořápky oříšků a semena, která pomohlo objevit jemné prosévání a plavení zeminy17. Z takových zbytků a ze zubů ulovených zvířat se dá vyčíst i roční období, kdy lidé na místě pobývali10. V Kristově jeskyni bylo ohniště plné přepálených skořápek lískových ořechů, které se sbírají na konci léta a na podzim10. Ze Švarcenberku pochází několik desítek tvrdých oříšků . Výzkum ukázal, že tu rostla už na samém začátku mezolitu – proti zbytku Evropy tak brzy, že badatelé uvažují o tom, že ji sem přinesli lidé13. Na Dvojité bráně se našly rybí kosti a šupiny a také , které sem lidé donášeli z blízké řeky Jizery. Na Jezevčím převisu leželo 46 semen bezu černého. A v Konejlově jeskyni bylo množství žabích kostí, mnoho z nich přepálených10.
Docela jiný druh stopy zanechal mezolit v Krumlovském lese na jižní Moravě. Rohovec se tam získával už dlouho před mezolitem, ale jen z povrchu. Teprve z mezolitu máme doklad, že se do země hloubily šachty a těžilo se v nich7,18. Nejstarší šachta pochází už ze staršího mezolitu, z doby kolem 8 700 př. n. l.7 Zvláštní na tom je, kolik práce lidé vynaložili, aby získali surovinu nevalné kvality. Dokud se brala z povrchu, vyráběly se z ní přitom nesrovnatelně náročnější věci než v mezolitu7. Oliva ji proto srovnává se zakládáním pohřebišť: ani jedno nebylo nezbytné, obojí ale posilovalo vazbu ke kraji7.
Konec, o kterém se vede spor
Kolem 5 600 př. n. l. se u nás objevují první zemědělci a s nimi začíná další období, neolit. Mezolit tím končí1,2. Jak tento předěl proběhl a jak ho v nálezech vůbec poznat, na tom se ale archeologové neshodnou. Některá vysvětlení se doplňují, jiná si odporují.
Sporné je už to, jestli lovci ještě nějaký čas žili vedle zemědělců. Oliva upozorňuje, že po prvních zemědělcích chybí jakékoli stopy právě tam, kde bylo mezolitické osídlení nejhustší: v pískovcových skalách severních Čech, v jižních Čechách a v horním Poohří. V severočeských pískovcích navíc stopy lovců mizí přesně ve chvíli, kdy v nížinách začíná zemědělství, a lidé se tam vracejí až v pozdější fázi neolitu. Mezolit tam tedy podle něj vedle zemědělců nepřežíval: nový způsob života se přijal rychleji, než by se u volně žijících lovců čekalo7.
Proč tak rychle? Oliva se tu přiklání k názoru Marka Zvelebila, který vychází ze srovnání s loveckými národy, u nichž badatelé soužití se zemědělci přímo pozorovali nebo ho znají z historických záznamů. Rozhodující roli podle něj nesehráli lovci, ale jejich ženy, které odcházely žít do zemědělských vesnic. Mezi lovci tak vznikal vážný nedostatek partnerek. Muži na to pak často odpověděli tak, že sami přešli k zemědělství19. Oliva přidává, že ženám imponovaly pohodlné kůlové domy víc než chýše z listí a zakouřené převisy: o postavení už nerozhodovala lovecká zdatnost mužů, ale spořádaná domácnost, oblečení z látek a zásoby obilí. Zbylé hloučky lovců pak v odlehlých krajích dožily, aniž po sobě zanechaly výraznější stopy7. Podobnou domněnku, že se ženy lovců přidávaly k zemědělcům kvůli snadnějšímu životu, zmiňuje i Vencl4.
Kdyby lovci vedle zemědělců přežívali, mohly by to podle Olivy doložit nálezy, v nichž leží mezolitické a neolitické předměty pohromadě, nebo výrazný překryv ve stáří loveckých a zemědělských sídlišť. Žádné takové nálezy ale nejsou a ani stáří se nepřekrývá: hlavní řada dat ze severočeských pískovců končí přesně tam, kde data z nížin kladou začátek neolitu7. Jenže podle Šídy se data z doby kolem 5 500 př. n. l. překrývají jen výjimečně. Má na tom podíl samotné radiokarbonové datování, tedy určování stáří podle radioaktivního uhlíku. Jeho množství v ovzduší se tehdy prudce změnilo, a data z té doby proto vycházejí buď před touto změnou, nebo po ní. Že na sebe data lovců a zemědělců navazují bez překryvu, tak ještě nemusí znamenat, že se nepotkali. Navíc se najdou místa, kde mezolitické osídlení pokračovalo i po začátku neolitu. Jinde se naopak už v mezolitickém prostředí těžil a připravoval kámen na broušené nástroje, tedy na výrobky pokládané za neolitické10.
Že se lovci se zemědělci setkali, naznačuje i novější studie. Srovnala dva regiony v Čechách, které leží stranou úrodných nížin osídlených prvními zemědělci a lovcům nabízely rozmanité přírodní zdroje, a ukazuje, že lovecké tradice tam přetrvaly dost dlouho na to, aby se s příchozími zemědělci setkaly20.
Pokud vedle sebe žili, spíš se ale míjeli, než aby spolu čile obchodovali. Podle Vencla tomu nasvědčuje rozmístění mezolitických a nejstarších zemědělských sídlišť v Čechách4,21. Na jižní Moravě se ale v Krumlovském lese přece jen potkali: lovci i první zemědělci tu na stejném místě těžili rohovec a vzorky z jedné šachty se datují do mezolitu i do neolitu. Podle Olivy to dokládá přinejmenším předávání znalostí7.
Mezolit ale nemusel skončit jen kvůli příchodu zemědělců. Vencl shrnuje i vysvětlení, podle kterých slábly samotné lovecké skupiny. Podle jednoho se některé z nich mohly zhroutit samy: stačilo, aby se v době, kdy jich přibývalo, zhoršilo podnebí a přestaly stačit zdroje. Jiní badatelé si všimli, že z konce mezolitu je v Polsku, Dánsku a Německu méně datovaných nálezů, a usuzují z toho, že lidí tehdy dramaticky ubylo. Proti tomu se namítá, že ubylo nálezů, ne lidí: tábořiště se přesunula do niv, kde je překryly pozdější nánosy4.
Na poslední variantě je něco povědomého. Už mapa mezolitických nalezišť ukázala, že prázdné místo nemusí znamenat, že tam nikdo nežil. Také konec mezolitu tak může být spíš obrazem toho, co se našlo, než toho, co se stalo.
Něco o osudu lovců prozradila i DNA z koster prvních zemědělců, tedy lidí, se kterými u nás začíná neolit. Byli to převážně potomci přistěhovalců a lovci se mezi ně zpočátku začlenili jen v malé míře22. Mezi předky zemědělců tvořili nepatrnou menšinu, v průměru asi 5 %. Ukázaly to kostry z Nitry na Slovensku a z rakouského Asparnu, hned za našimi jižními hranicemi22,23. V dalších staletích se ale obě skupiny mísily dál a podíl loveckých předků u zemědělců rostl22.
Po lovcích tak zůstaly šachty, ohniště – a drobná stopa v DNA prvních zemědělců.
Významná naleziště
| Lokalita | Stáří | Nález |
|---|---|---|
| Smolín | mezolit |
|
| Bacín | 9 150 – 8 600 př. n. l. |
|
| Heřmánky I | mezolit |
|
| Dlouhé Poříčí | mezolit |
|
| Strakonice | mezolit |
|
| Švarcenberk | mezolit |
|
| Pod zubem | mezolit |
|
| Kristova jeskyně | starší až mladší mezolit |
|
| Dvojitá brána u Rohlin | mladší mezolit |
|
| Jezevčí převis | mezolit |
|
| Tetín | mezolit |
|
| Bezděz | mezolit |
|
| Švédův převis | mezolit |
|
| Hlavatá skála | mezolit |
|
| Krumlovský les | starší až mladší mezolit |
|
| Přibice | mezolit |
|
| Putim | mezolit |
|
| Konejlova jeskyně | mezolit |
|
- Hlavní archeologická období a kultury v Čechách (PDF)archeologickyatlas.cz
- O projektu | Archeologický atlas Čecharcheologickyatlas.cz
- Hlavní archeologická období a kultury Moravy a Slezska (PDF)archeologickyatlas.cz
- Steffensen a kol. 2008 — High-Resolution Greenland Ice Core Data Show Abrupt Climate Change Happens in Few Years (Science)doi.org
- Vencl (ed.) – Fridrich 2007 — Archeologie pravěkých Čech 2: Paleolit a mezolitarup.cas.cz
- Svoboda a kol. 2025 — Paleolit českých zemíacademiaknihy.cz
- Reade a kol. 2020 — Magdalenian and Epimagdalenian chronology and palaeoenvironments at Kůlna Cave, Moravia, Czech Republic (Archaeological and Anthropological Sciences)doi.org
- Oliva 2016 — Encyklopedie paleolitu a mezolitu českých zemíacademia.edu
- Kuna (ed.) a kol. 2007 — Archeologie pravěkých Čech 1: Pravěký svět a jeho poznáníarup.cas.cz
- Pokorný a kol. 2008 — Mezolitické osídlení bývalého jezera Švarcenberk (jižní Čechy) v kontextu vývoje přírodního prostředí (Bioarcheologie v České republice, Academia.edu)academia.edu
- Šída 2014 — Mezolit České republiky. Učební text (Academia.edu)academia.edu
- Abraham a kol. 2016 — A pollen-based quantitative reconstruction of the Holocene vegetation updates a perspective on the natural vegetation in the Czech Republic and Slovakia (Preslia)preslia.cz
- Svoboda 2009 — Čas lovců. Aktualizované dějiny paleolitu (ResearchGate)researchgate.net
- Pokorný a kol. 2010 — Palaeoenvironmental research of the Schwarzenberg Lake, southern Bohemia, and exploratory excavations of this key Mesolithic archaeological area (Památky archeologické CI)academia.edu
- Orschiedt 2005 — The head burials from Ofnet cave: an example of warlike conflict in the Mesolithic (BAR International Series 1374)academia.edu
- Ofnet Revisited: chronology, violence, society (Universität Hamburg, popis projektu)kulturwissenschaften.uni-hamburg.de
- Orschiedt a kol. 2024 — The Tübingen specimen from Ofnet Cave: Radiocarbon dating, isotopic analyses and osteological reinvestigation of the skeletal remains housed in the Osteological Collection Tübingen (Mesolithic Miscellany 30/2, ResearchGate)researchgate.net
- Divišová – Šída 2015 — Plant Use in the Mesolithic Period. Archaeobotanical Data from the Czech Republic in a European Context – a Review (IANSA VI/1)iansa.eu
- Moravský Krumlov — Pravěký těžební areál Krumlovský les (Archeologický atlas Čech)archeologickyatlas.cz
- Zvelebil 2004 — Conclusion: The Many Origins of the LBK (LBK Dialogues, BAR International Series 1304)barpublishing.com
- Ptáková a kol. 2023 — Islands of difference: an ecologically explicit model of Central European Neolithisation (Environmental Archaeology)doi.org
- Pavlů (ed.) – Zápotocká 2007 — Archeologie pravěkých Čech 3: Neolitarup.cas.cz
- Lipson a kol. 2017 — Parallel palaeogenomic transects reveal complex genetic history of early European farmers (Nature, PMC)pmc.ncbi.nlm.nih.gov
- Gelabert a kol. 2025 — Social and genetic diversity in first farmers of central Europe (Nature Human Behaviour, PMC)pmc.ncbi.nlm.nih.gov
Konec kapitoly 05 · Mezolit