Moduly / Pravěk / Kapitola 03

Mladý paleolit – Lovci mamutů a zrození umění

~12 min čteníKapitola 3 z 10Epocha I · Pravěk

Otevřené stepi jižní Moravy bičuje ledový vítr. V drsném, suchém podnebí se krajinou toulají stáda koní, sobů a mamutů. Do mrazivé pláně přicházejí raní moderní lidé – a pod pálavskými vrchy budují jedno z center tehdejšího světa. V jejich neobvykle velkých tábořištích vznikají první hliněné sošky a do tajuplných hrobů tu ukládají své mrtvé. Když pak udeří nejkrutější chlad, velká moravská tábořiště utichnou a zůstanou tu jen roztroušené skupinky lidí. Krajinu časem oživí noví lovci – a s nimi úplně jiný svět.

cca 40 000 – 10 000 př. n. l.

Nástrojové tradice

Datace vychází z Archeologického atlasu ČR, který uvádí zvlášť Čechy⁠⁠ a Moravu se Slezskem⁠⁠.

Příchod nového člověka

S počátkem mladého paleolitu se na našem území naplno prosazuje anatomicky moderní člověk – Homo sapiens⁠⁠.

Podle francouzského naleziště Cro-Magnon se pro tyto první moderní Evropany vžilo označení kromaňonci⁠⁠. Současná věda ale toto označení opouští jako zavádějící: svazuje moderního člověka s jediným evropským nalezištěm, ačkoli jeho kořeny leží v Africe⁠⁠. Dál už proto budeme používat přesnější označení: raní moderní lidé⁠⁠.

Jak se z Afriky dostali až k nám, vypráví prolog Cesta člověka (otevře se v novém panelu). My se vydáme po jejich stopách na našem území. Hned ta první je ale výjimka: o tisíce let předbíhá všechny ostatní – a nikam dál nevede.

Nejstarší z nás: žena ze Zlatého koně

Úplně nejstarší doklad raného moderního člověka u nás nepochází z Moravy, ale z Čech: z Koněpruských jeskyní v Českém krasu, z vrchu zvaného Zlatý kůň⁠⁠.

Kosti dospělé ženy se tu našly už v roce 1950. je nejdřív datovala na pouhých 15 tisíc let před dneškem. Jenže to datum bylo nepřesné: kost byla silně znečištěná, mimo jiné hovězím klihem, kterým ji po nálezu ošetřili konzervátoři⁠⁠.

Teprve rozbor DNA odhalil, jak staré pozůstatky doopravdy jsou. Každý z nás v sobě nosí drobné kousky neandrtálské dědičnosti – dávnou stopu po míšení našich předků s neandrtálci. Generaci za generací se ale tyto kousky lámou na čím dál kratší úseky. A právě ty v genomu ženy ze Zlatého koně byly nezvykle dlouhé – delší než u všech raných lovců, se kterými ji genetici srovnali, včetně dosud nejstaršího přečteného genomu moderního člověka. Od onoho míšení ji tedy dělilo jen asi 70 až 80 generací. Žila před více než 45 tisíci lety – její genom tak patří k vůbec nejstarším, jaké z Evropy známe. Jaké nástroje používala, ovšem nevíme – doklady o tom chybějí. A skupina, ze které pocházela, nezanechala potomky: v pozdějších Evropanech ani Asiatech po ní genetici žádnou stopu nenašli⁠⁠. Byl to začátek, který nikam dál nevedl.

Tři nástrojové tradice

Moderní lidé nepřišli do prázdné země. V Evropě se ještě 2 600 až 5 400 let překrývali s posledními neandrtálci⁠⁠ – svět se pomalu proměňoval ze středního paleolitu v mladý. Nešlo o náhlé vystřídání, ale o pozvolné prolínání dvou světů.

Proměnu poznáme hlavně podle kamenných nástrojů: jejich styl se vyvíjel a archeologové podle něj rozlišují jednotlivé – soubory nástrojů vyrobených stejnou technikou. Každou pojmenovali podle místa prvního nálezu. Hned na počátku mladého paleolitu se u nás objevují tři: (podle brněnských Bohunic), (podle maďarské jeskyně Szeleta) a  (podle francouzského Aurignacu)⁠⁠.

Nebyly to ale úhledně seřazené epochy. Bohunicien a szeletien jsou „přechodné“ – ještě mísí staré postupy neandrtálského středního paleolitu s novým způsobem štípání dlouhých úzkých čepelí⁠⁠. Teprve aurignacien je naplno mladopaleolitický⁠⁠.

Nejzajímavější je, že u těch nejstarších industrií dodnes nevíme, kdo za nimi vlastně stál. Nástroje se dochovaly, ale kosterní pozůstatky jejich tvůrců na stejných místech skoro ne – a tak tvůrci bohunicienu i szeletienu zůstávají neznámí: mohli to být moderní lidé, poslední neandrtálci, anebo obojí⁠⁠. Nebylo to tedy tak, že by jedni odešli a druzí nastoupili na jejich místo – spíš mozaika, v níž se skupiny a tradice dlouho mísily.

Mladečské jeskyně

Zatímco z Koněpruských jeskyní pochází nález kosterních pozůstatků jediné ženy, v Mladečských jeskyních se našla rovnou celá skupina koster. V útrobách vápencového kopce Třesín nad Hornomoravským úvalem se ukrýval největší takový soubor z našich jeskyní⁠⁠.

Že v podzemí něco je, to se tušilo dávno – kolovaly pověsti o loupežnících i o kostech kdesi v hlubinách. Jeskyně byly zpřístupněny, když se tu kolem roku 1828 zakládal lom. O půl století později je začal zkoumat vídeňský badatel Josef Szombathy⁠⁠.

Odkryl kosti nejméně 7 lidí – žen, mužů i dítěte – nahromaděné v podzemní síni, které se přezdívá Dóm mrtvých. Přímo tam ale pohřbeni nebyli: jejich kosti se do síně sesuly shora, svislým komínem (dodnes se mu říká Komín mrtvých). Jestli je sem někdo ukládal jako do hrobky, nebo skončili v podzemí jinak, to se pořád neví⁠⁠. Ležel u nich náhrdelník z provrtaných zvířecích zubů a dlouhý oštěpový hrot z velkého žebra – tak charakteristický, že se po Mladči pojmenoval celý typ: hroty mladečského typu⁠⁠.

Právě Mladeč patří k nejpádnějším dokladům, že nositelem aurignacienu byl anatomicky moderní člověk⁠⁠. Zdejší lebky jsou v jádru moderní, i když na nich místy prosvítají archaické rysy – ne však jako dědictví po neandrtálcích, spíš jako znaky, které tehdejší lidé ještě sdíleli⁠⁠. Radiokarbonová data přímo z lidských kostí je kladou zhruba do doby před 35 tisíci lety⁠⁠.

Nálezy se rozdělily mezi vídeňské Přírodovědecké muzeum, brněnské Moravské zemské muzeum a muzeum v Olomouci. Právě tu brněnskou část ale potkal zlý osud: za války ji převezli na zámek v Mikulově, kde roku 1945 z velké části shořela⁠⁠.

Aurignacien byl ovšem jen předehra. Skutečný rozkvět čekal moravské stepi teprve s příchodem lovců mamutů.

Gravettien

Nástrojová tradice lovců mamutů se jmenuje – podle francouzské lokality La Gravette, kde se poprvé našly její příznačné kamenné nástroje. Byly to drobné čepelky s otupeným bokem. Na Moravě z ní vyrostla svébytná, mimořádně vyspělá podoba – , pojmenovaný po obci Pavlov pod Pálavou⁠⁠.

Díky mimořádně rozsáhlým výzkumům ji známe velmi dobře – a právě s ní vyvrcholil celý mladý paleolit⁠⁠. Na několik tisíciletí se naše území stalo jedním z center tehdejšího světa⁠⁠. Z tohoto období pochází i několik světových prvenství: nejstarší vypálená keramika a první otisky tkanin⁠⁠. Naše země už takové postavení nikdy znovu nezískaly⁠⁠.

Moravská magistrála mamutů

Haná a Moravská brána tvořily přirozený koridor mezi Podunajím a severoevropskými nížinami. Stáda zvířat tudy táhla opakovaně, podle ročních dob a klimatu, a lovci to využívali. Jejich rozsáhlá sídla lemovala tuto cestu jako strategické záchytné body nad údolími řek: od Pálavy s Dolními Věstonicemi a Pavlovem, přes Předmostí u soutoku Moravy a Bečvy, až po Petřkovice na severu⁠⁠.

Jedna skupina mohla čítat desítky lidí; při společném lovu mamutů se jich ale scházelo víc najednou, skupiny z různých končin – ne město, ne vesnice, ale dočasné shromáždění lovců, rodin, ohňů a práce. Lidí přitom bylo málo: v celém vnitroevropském Podunají jich podle odhadů žilo nanejvýš několik tisíc⁠⁠.

Navzdory označení „lovci mamutů“ tvoří mamut mezi kostmi z pálavských sídlišť jen asi pětinu. Nejvíc je kostí zajíců. Byla to snadná každodenní kořist, kterou do sítí snad chytaly i ženy a děti. Hojná je i polární liška, lovená hlavně pro kožešinu⁠⁠. Archeolog Martin Novák to shrnuje s nadsázkou⁠⁠:

Kdyby Štorch napsal knihu Lovci zajíců, asi by si to nikdo nekoupil.

Pavlov patří i k nejstarším dokladům toho, že lovci zpracovávali rostliny: na drticích kamenech se tu našla škrobová zrna planých rostlin. Lovci z nich možná mleli i mouku – jídlo, které by bez mikroskopu zůstalo navždy neviditelné⁠⁠.

Předmostí – kosti obrů

Nejmohutnějším záchytným bodem celé magistrály bylo Předmostí u Přerova – místo, kde se mamuti a lovci potkávali po mnoho generací⁠⁠.

Že tu v zemi leží obrovské kosti, věděli lidé dávno před archeology. Nejstarší písemnou zmínku o nich zanechal roku 1571 přerovský rodák Jan Blahoslav⁠⁠:

Ještě veliké kosti obrův v vršku pod skalkou předmostskou vykopávají; zuby tak veliké jako pěst, jako hlava člověčí […]; žebra jako břevence; i rohy veliké, tež nalézávali.

Teprve vědecký výzkum ukázal, že kosti patřily mamutům – podle starší literatury víc než tisícovce zvířat⁠⁠. Dodnes se ale vede spor, zda je tu skolili lovci, nebo část uhynula sama⁠⁠. A právě tady učinil Karel Jaroslav Maška roku 1894 svůj nejslavnější objev: hromadný hrob 18 lidí, jedno z největších pohřebišť raných moderních lidí, jaká z mladého paleolitu známe⁠⁠.

Z těch nálezů se ale mnoho nedochovalo. Samotné návrší časem pohltily cihelna a lom, takže z celého naleziště dnes zbývá jen zlomek. A většina koster z hromadného hrobu – stejně jako část nálezů z Mladče – shořela na konci druhé světové války. Zůstala po nich jen dokumentace⁠⁠.

Podobné stopy lovců velké zvěře ale najdeme i dál na západ, v Čechách.

Stopy lovců v Čechách

Nálezy z Čech nejsou zdaleka tak bohaté jako z Moravy. Tábořišť tu bylo pomálu a chyběla velká sídliště, kam se lovci vraceli tak často jako pod Pálavu. Zůstaly po nich jen slabé stopy u menších řek a potoků⁠⁠.

A přece – právě tady to celé začalo. Roku 1867 se na pražské Jenerálce našla nenápadná kamenná čepel. Byl to vůbec první prokazatelně paleolitický nález u nás⁠⁠. Pozdější výzkumy odkryly hlavně kosti koní, ale i mamutů a sobů. Byla mezi nimi i antilopa sajga – výrazně chladnomilné stepní zvíře⁠⁠.

Nejvíc toho pochází z Rakovnicka, od obce Lubná. U Černého potoka tam bylo hned pět tábořišť, kam lovci zřejmě přicházeli opakovaně. V jednom z nich se našla dvě ohniště obklopená nástroji a sobími kostmi. Archeologové v nich vidí zimní obydlí, jisté to ale není. Mezi nálezy byl i provrtaný závěsek z mamutoviny⁠⁠.

U Stadic nedaleko Ústí nad Labem odkryl roku 1987 archeolog Slavomil Vencl skoro celé tábořiště. Z nalezených ohnišť máme důkazy, že tu tehdejší obyvatelé topili mamutími kostmi s tukem – na širé stepi totiž skoro nerostly stromy. Drobné kůstky v ohni ohořely, velké kusy zůstaly rozházené po tábořišti. Poblíž byly i nenápadné skrýše kamenných nástrojů a u předpokládaného obydlí jáma s víc než 10 kilogramy , přírodního červeného barviva⁠⁠.

A právě Stadice ukazují, jak se obraz pravěku teprve skládá. Vencl svůj nález nejdřív řadil do doby lovců mamutů, ke gravettienu. Radiokarbonová metoda ho ale datovala o dobrých 10 tisíc let později – tak nečekaně, že se výsledku dlouho nevěřilo. Teprve o 35 let později nález podrobně zpracoval Martin Oliva, ještě společně s Venclem. Tábořiště tak patří až do doby po vrcholu doby ledové, kdy velká sídliště lovců mamutů byla dávno opuštěná. Přesto řadu věcí nerozřešil ani Oliva: samotné „obydlí“ zůstává jen domněnkou a co znamenala hromada okru i schované nástroje, netroufá si říct – praktická zásoba, nebo něco s hlubším, snad posvátným smyslem⁠⁠?

Ať už jejich tábor stál pod Pálavou, nebo u českého potoka, žili všichni z jednoho: z lovu. A ten nebyl vůbec snadný.

Jak lovili

Lovci uměli z pazourku odštípnout desítky drobných čepelek s ostrými hranami. Jednu stranu čepelky otupili a zasadili ji do násady ze dřeva, kosti nebo parohu – své zbraně i nástroje tak skládali z několika materiálů dohromady. Vyrobit ty nejmenší z nich byla hodinářská práce⁠⁠.

Hlavní zbraní zůstával dřevěný oštěp. Jeho hrot se vybrušoval z mamutoviny nebo sobího parohu a byl dost pevný, aby zvíře smrtelně zranil⁠⁠. Doklady luku ani tu zatím nemáme. Stopy obojího se u nás objevují až mnohem později⁠⁠.

Jak vůbec skolit mamuta? Ne silou, ale lstí a spoluprací. Lovci si vyhlédli mladšího nebo v zimě oslabeného jedince, oddělili ho od stáda a zahnali tam, kde se špatně bránil – do zúženého místa v údolí, kde se svahy stahují k řece, nebo do bažiny. Stádo mohli hnát určitým směrem i pomocí ohně. Uvázlé zvíře pak společně dobili. Podařilo se to nejspíš jen jednou dvakrát za rok a byli k tomu potřeba muži z několika tlup⁠⁠.

Slavný obraz mamuta padajícího do vykopané jámy je ovšem jen mýtus. Do trvale zmrzlé země by takovou past dřevěnými a kostěnými nástroji nikdo nevykopal⁠⁠.

Stany z kůží, šaty z kožešin

Lovci mamutů nežili v jeskyních, ale v otevřené krajině, často u vody. Domov si tam stavěli patrně z dřevěné konstrukce, kterou potáhli kůžemi, možná i drny. A protože na bezlesé pláni vítr nic nezastaví, ukotvili stavbu někdy tím nejtěžším, co měli po ruce – kostmi ulovených mamutů. Kosti obklopovaly obydlí jako těžký věnec⁠⁠.

Zbytky takových kruhových obydlí se dochovaly v Dolních Věstonicích i v Milovicích pod Pálavou. Milovická chýše měřila v průměru 4 až 5 metrů, uprostřed bylo ohniště a v jejím kostěném věnci převažovaly mamutí pánve a lopatky. Byly to ale opravdové „domy z kostí“? Na Ukrajině z mamutích kostí skládali celé stěny; u nás nic tak jednoznačného není – kosti tu stan z kůží spíš jen zpevňovaly⁠⁠.

Mamutí kosti se ale nehromadily jen kolem obydlí. Stranou sídlišť u Milovic, Dolních Věstonic i Předmostí ležely celé skládky, plné lebek, pánví a lopatek, které se k ničemu nepoužily. Podle Olivy nešlo o pouhý odpad⁠⁠:

Ať byl důvod hromadění kostí na sídlištích jakýkoli, dokazovaly tyto skládky loveckou zdatnost tlupy.

A jak byli oblečení? Základ tvořila kožešina a nosili i boty⁠⁠. Zvlášť si zakládali na pokrývce hlavy, na kterou si našívali provrtané liščí zuby, zkamenělé mušličky a destičky z mamutoviny⁠⁠. Nešlo přitom jen o ozdobu: geometrické vzory na těch destičkách možná označovaly, kdo člověk je a ke které skupině patří⁠⁠.

Po lovcích ale nezůstaly jen nástroje, obydlí a oděv. Zůstalo i nejstarší umění, jaké z naší země známe.

Věstonická venuše

Rok 1925. Na svahu nad Dolními Věstonicemi odkrývá tým Karla Absolona velké ohniště, místy až 80 centimetrů hluboké a od žáru zbarvené do červena. A v jeho popelu leží soška ženy – rozlomená na dvě části⁠⁠. Věstonická venuše.

Nebyla vyrobena z mamutoviny, jak by se dalo čekat, ale z vypálené hlíny – z té nejobyčejnější, jakou měli přímo pod nohama⁠⁠. Venuše přitom není jediná. Ze sídliště pochází celý soubor hliněných figurek: modelovaná zvířata, torzo muže i několik dalších ženských plastik. Některé se venuši nápadně podobají – jedna z hlaviček má na temeni dokonce stejné čtyři důlky jako ona. Zdá se, že venuše nebyla ojedinělým skvostem, ale spíš vzorem, podle něhož vznikaly další. A všechny dohromady tvoří nejstarší soubor záměrně vypalované hlíny, jaký na světě známe⁠⁠. Samotná venuše je stará asi 30 tisíc let⁠⁠.

Jak přesně vznikla, prozradil až pohled dovnitř – rentgenový tomograf. Tvůrce nabral vlhkou hlínu, prohnětl ji a vyválel do válečku. Z jediného kusu pak vymodeloval celou postavu. Přebytečný materiál odebíral, dokud nedostal finální tvar, a oči, nohy i břicho naznačil, až když soška trochu proschla. Do temene nakonec vpíchl čtyři důlky – tak mělké, že se do nich nedalo nic vložit. Musel to být mimořádně zručný člověk⁠⁠.

O tom, k čemu venuše sloužila, se dohadujeme dodnes. Nabízí se tradiční vysvětlení – symbol plodnosti a ženství, možná ochranný amulet nebo znak příslušnosti ke skupině⁠⁠. Jiří Svoboda ale nadhazuje jinou možnost: hlínu šlo tvarovat, propichovat a mačkat, jen dokud byla vlhká; vypálením se soška zafixovala a její smysl tím možná skončil⁠⁠. Co když pointou nebyla hotová figurka, ale samo to hnětení a vhození do ohně? Vážný obřad, nebo jen chvíle u ohně? Nevíme.

Umělci té doby se lidské tváři většinou vyhýbali – postavy nechávali bez očí i úst. Proč, nevíme jistě; nabízí se ale srovnání se současnou Sibiří, kde ženské figurky nemají tvář znázorněnou nikdy. Tamní národy to vysvětlují tím, že jakmile by byl obličej dokončen, mohl by do figurky vstoupit duch, a nikdo neručí za to, jestli dobrý, nebo zlý⁠⁠. O to vzácnější je drobná hlavička z mamutoviny z Dolních Věstonic: jemně řezaná tvář ženy, stylizovaná do kapkovitě protáhlého tvaru, který nahoře vrcholí jakousi čepicí nebo účesem. Patří k hrstce paleolitických výjimek, u nichž se mluví o portrétu konkrétního člověka⁠⁠. A jednotný nebyl ani tvar venuší. Na Ostravsku, v Petřkovicích, se našla úplně jiná – štíhlá silueta vyřezaná z ⁠⁠.

Hliněné figurky, zvířata, tváře bez očí – lovci mamutů zjevně žili v bohatém světě představ. Nejsilněji ale ten svět promluvil odjinud než z umění. Ozval se z hrobu.

Trojhrob

Léto 1986. Na Dolních Věstonicích II, jednom z nejvýznamnějších nalezišť lovců mamutů, narazil tým Bohuslava Klímy na hrob. Z hlíny se vynořily tři rudě obarvené lebky a pod nimi tři úplné kostry⁠⁠.

Ležely těsně vedle sebe, každá ale v jiné poloze. Zdá se, jako by levý mladík sypal prostřednímu do klína červené barvivo, zatímco pravý ležel tváří k zemi. Taková sestava sotva vznikla náhodou – zjevně něco sdělovala. Celek se většinou vykládá jako jediný pohřební akt, ne tři oddělené pohřby⁠⁠.

Těla byla pečlivě uložena a překryta spálenými smrkovými poleny a větvemi⁠⁠. Podle radiokarbonového datování je hrob starý zhruba 31 tisíc let⁠⁠.

Dva krajní jedinci byli jednoznačně mladí muži. Prostřední (DV 15) měl ale ženskou lebku, a přitom úzkou, mužskou pánev, takže jeho pohlaví dlouho zůstávalo nejasné. Teprve genetická analýza z roku 2016 ukázala, že šlo nejspíš také o muže⁠⁠.

Hrob leží přímo v prostoru tehdejšího sídliště – hranice mezi místem každodenního života a místem posledního odpočinku zde zjevně nebyla ostrá⁠⁠.

Šaman z Brna

Roku 1891 kopali dělníci kanalizaci na brněnské Francouzské ulici a v hloubce 4,5 metru narazili na hrob. Prozkoumal ho profesor Alexander Makowsky – a odkryl něco, co dodnes nemá obdoby⁠⁠.

Ležel v něm starší muž stižený zánětlivou nemocí kostí, obklopený kostmi velkých zvířat: mamutí lopatkou a kly, nosorožčí lebkou, žebry a koňskými zuby. U hlavy mu ležely stovky drobných zkamenělých mušliček. V hrobě byly i kotouče z mamutoviny, kosti a kamene. Jeho kosti i okolní hlína byly zbarvené červeným okrem⁠⁠.

Ze všeho nejvíc ale vyniká mužská figurka poskládaná z několika kousků mamutoviny – nejspíš loutka. Je to dodnes jediná lidská soška, jaká se kdy v paleolitickém hrobě našla⁠⁠.

Kdo ten muž byl? Podle podobnosti s pomůckami sibiřských šamanů se mu přezdívá šaman; Jiří Svoboda ale dodává, že stejně tak mohlo jít o vůdce nebo předního lovce a bojovníka. Ať tak či onak, jeho hrob je vzácným svědectvím o duchovním světě lovců mamutů⁠⁠.

Když utichla step

Před 24 až 22 tisíci lety doba ledová dosáhla svého vrcholu. Přišel nejtvrdší mráz celého období – skandinávský pevninský ledovec i ledovce v Alpách se rozrostly do největšího rozsahu a otevřená step se stala ještě nehostinnější⁠⁠.

Velká sídliště lovců mamutů na Moravě – Dolní Věstonice, Předmostí – tehdy utichají a stop po lovcích výrazně ubývá⁠⁠. Kraj se ale úplně nevylidnil: řídce a bez stálých sídel tu lovci žili dál. Jejich nástroje se řadí do . Není to ale jméno kultury ani lidu – spíš přihrádka, do níž archeologové ukládají všechno, co po gravettienu následovalo, aniž by z něj muselo vycházet. Co přesně do ní patří, se ostatně vymezuje jen obtížně⁠⁠. Jak souvislé to osídlení bylo, o tom se badatelé přou dodnes⁠⁠.

Teprve když mráz začal pomalu polevovat a ledovce couvat, dorazila zhruba před 17 tisíci lety do zdejší krajiny nová vlna lidí. Byli to jiní lovci – s jinými nástroji, jiným způsobem života, a specializovali se na jinou kořist⁠⁠.

Návrat: lovci sobů a koní

Novým příchozím říkáme magdalénci. je označení pro nástrojovou tradici lovců z konce doby ledové, pojmenovanou podle skalního převisu La Madeleine ve Francii, prozkoumaného už v 19. století⁠⁠. Starší doba kamenná v tomto období zažila svůj poslední velký rozkvět⁠⁠.

Lov se řídil ročním obdobím: v zimě z jeskyní vyráželi za soby, v teplejších měsících nejspíš za koňmi na otevřené pláně⁠⁠.

U nás patří magdalénien k nejlépe probádaným úsekům mladého paleolitu: byli to mistři práce s kostí a parohovinou – a právě jejich rytiny patří k tomu nejpůsobivějšímu, co po pravěkých lovcích na našem území zůstalo⁠⁠.

Galerie v jeskyni

Jeskyně Pekárna v jižní části Moravského krasu byla největším magdalénským tábořištěm u nás⁠⁠. Zdejší lovci vyráběli z kosti a parohu nástroje, zbraně i tzv. náčelnické hole – záhadné provrtané tyče – a bohatě je zdobili⁠⁠. Nejpůsobivější jsou ale rytiny zvířat. Svou přesností snesou srovnání i s proslulým jeskynním uměním západní Evropy⁠⁠.

Nejslavnějším nálezem jsou dvě koňská žebra, vzájemné protějšky. Na prvním se odehrává souboj bizonů, na druhém se pase čtveřice koní⁠⁠. Každou scénu přitom rytec pojal jinak. Bizoni jsou propracovanější: mají naznačenou linii hřbetu i kopyta a rytinu je třeba při prohlížení pootáčet, jako by se souboj odvíjel v čase. Koně naopak obsáhnete jediným pohledem, ale kopyta a hřbet jim rytec vynechal. Přes koňskou rytinu se navíc táhnou podélné rýhy, jejichž smysl zůstává nejasný⁠⁠.

Archeolog Martin Oliva si nad nimi klade otázku⁠⁠:

Jsou obě rytiny vskutku dílem jednoho umělce, nebo spíše učitele a žáka?

Hostim v Českém krasu

V Čechách zanechali magdalénci stopy na více než dvou desítkách míst. Nejlépe prozkoumaná je Hostim na Berounsku, v Českém krasu nad údolím Berounky⁠⁠. Slavomil Vencl tu v letech 1963–1969 odkryl základ okrouhlého obydlí vymezený věncem kamenných desek – ve střední Evropě ojedinělý nález⁠⁠. Lovci sem z okolí donesli přes 1500 kamenných desek a zanechali tu i přes 17 tisíc kusů štípaného kamene – hotových nástrojů, polotovarů i odpadu z výroby⁠⁠.

Podle zvířecích kostí se zdejší lovci soustředili hlavně na koně, a to často na mladé kusy – což ukazuje, že tu tábořili hlavně na jaře a v létě. Vedle koní lovili také soby, zajíce, lišky nebo vlky⁠⁠. Na tenkých břidlicových destičkách si vyryli i podoby zvířat: koně, soba a nejspíš i medvěda⁠⁠.

Pozoruhodný je i původ surovin. Většinu nástrojů vyrobili z pazourku přineseného ze severu. Našlo se tu ale i 50 kusů křišťálu a 22 kusů – doklad kontaktů s Moravou, přes stovky kilometrů⁠⁠.

Jiný region než Pekárna, a přesto ten samý svět.

Stejné stopy na různých místech

Hostim a Pekárna nebyly osamocené. Stejný kulturní okruh zanechal stopy po celých Čechách, od Keblic na Litoměřicku po Putim na Písecku⁠⁠. Nejvýmluvnější je jeskyně Děravá u Tmaně na okraji Českého krasu, kterou prozkoumal František Prošek: našlo se v ní na 600 kamenných destiček, z toho 21 s rytinami kozorožců, nosorožců a nejspíš koní⁠⁠. Podobné destičky s rytinami zvířat se našly i v Hostimi – a koně tam rozpoznat jde⁠⁠. Umělecký jazyk magdalénských lovců byl na obrovském území pozoruhodně jednotný. Zdejší rytiny zvířat ale nezdobily stěny hlubokých jeskyní jako na západě – soustředily se na přenosné kamenné destičky přímo u ohnišť, uprostřed života tábořiště⁠⁠.

Konec velkých sídlišť

Zdejší magdalénien vzkvétal v mírném podnebí na samém sklonku doby ledové⁠⁠. Mamuti už byli vzácní a jako kořist ztráceli význam⁠⁠. Z většiny Evropy zmizeli zhruba před 14 tisíci lety⁠⁠. Step se pomalu měnila v les. Jak se ledovce daly na poslední ústup, velká krasová sídliště jako Pekárna postupně utichla a lovci se rozešli do širé, proměněné krajiny⁠⁠.

Konec kapitoly 03 · Mladý paleolit

Zatím poslední kapitola

Pokračování připravujeme

Krajina se mění – a lovci s ní.

Zpět na přehled modulu